Jak se běhá v Algarve: Lážo plážo

Trochu nečekaně, v každém případě zcela neplánovaně jsem se letos ocitla v portugalském Algarve. Hobíci, pohodáři a romantici, bděte – Portugalsko je náš ráj, který dokáže nadělit našemu pobíhání nový rozměr!

Týden dovolené v zemi, o které jsem doposud věděla snad jen, že ji oplachuje Atlantik, byl pro mě příjemným překvapením po mnoha stránkách.

Loňská dovolená mě naučila, že četníci z oblasti francouzského Saint Tropez svoji fyzičku romantickým během po pláži utužovat nemohou. Rozumně dlouhý běh (delší než stovky metrů) musíte absolvovat po silnici, která sice kopíruje přenádherné azurové pobřeží, ale pravá, běžecky pilchertovská romantika to není.

Přesto zde potkáte nemálo běžců, kteří si kromě pohledu na neuvěřitelně modré moře dopřávají doušky ozdravného přímořského klimatu. K příjemnému zážitku stačí jen trochu zkušeností – pokud si vyberete jinou než časnou ranní nebo pozdní večerní hodinu, běžíte podél mnohakilometrové dopravní zácpy, kterou možná oceníte, vybíráte-li nové auto pro svou garáž, Stydlíni a Labužníci však tento zážitek další den zřejmě dobrovolně opakovat nebudou.

Portugalsko je voňavé, je barevné, je plné rostlin a zvířecí havěti. Portugalsko změnilo můj postoj k plážovému běhání, vlastně k běhání vůbec. Hned první zvědavá návštěva pláže mi dala najevo, že tady obvyklé výmluvy mou pohodlnost neubrání, tady se prostě dá běhat královsky. Východní část jižního pobřeží tvoří různě dlouhé a široké písčité pláže, které jen velmi pozvolna klesají do chladného Atlantiku.

Pláže jsou vzdálené jakémukoliv silničního ruchu a jsou nevšední četnými skalnatými útvary vyrůstajícími z jemného zlatého písku. Tam, kde ubývá písku a přibývá skal, se dá běhat po cestičkách vyšlapaných nahoře na útesech a shora shlížet na modromodrý oceán.

Ale jak se vlastně správně běhá po pláži? Jsou nějaká rizika, kterým bychom se měli vyhnout? My pohodáři rychle zjistíme, že lepší je vybrat si tu část, kde se tolik nenadřeme, kde se nám nohy tolik neboří. Samotná chůze v suchém hlubokém písku je tak náročná, že nás rychle přejde chuť ztěžovat si trénink.

Znám dokonce případ nadšence, kterému po běhu v hlubokém písku do druhého dne ošklivě otekly nohy, takže to určitě ani nebude prospěšné našim, na písek netrénovaným hobíkovským nožkám. Vybereme si proto pruh, kde na nás již vlny nemohou, ale kde je ještě písek mokrý od přílivu a tedy tvrdší, nebořící se.

V reklamách běhají blondýnky po pláži bosky. Jsem přesvědčená, že to musí platit i pro brunety, proto jsem tuto otázku vůbec neřešila a hned se vyzula. Má to tu výhodu, že se nemusíte bát dorážejících vln, naopak s nimi hrajete tisíce her. Utíkáte těm větším, honíte ty menší a radujete se, když vám jejich načeřená čupřina jen jemně olízne paty. Někdy to ale nestihnete a schytáte spršku studené vody až hodně nad kolena.

Žádný z běžců, které jsem na pláži potkala, neběžel bos jako já. Je to zřejmě tím, že nešlo o dětinsky dovádějící romantiky, kteří se rozhodli o té nádheře napsat článek na behej.com, a raději chránili své nohy lépe než já. Lehká bolest nohou (ne svalů, ale kloubů kolem kotníku a níže) druhý den po běhání mi ukázala, že běh po mokrém písku je pro nohy zřejmě celkem náročný a že i krása v sobě ukrývá Achillovu patu. Záludnost tkví jistě i v teplotě vody, vlastně v její studenosti. Vy však víte, že vaše hobíkovská kilometráž vám zdraví poškodit nemůže a bohatší o další zkušenost plánujete opět vyrazit.

V Portugalsku je o hodinu posunutý čas. To je moc příjemné pro ranní běhání. Pokud vyrazíte v 9:00 (a to je i pro dovolenou celkem přijatelná hodina, ne?), je vlastně teprve 8:00. Tou dobou na pláži potkáte občas jiného běžce anebo výjimečněji pejskaře, který vás ale míjí v uctivé vzdálenosti.

Můžete vyrazit i v našich 10:00, tedy portugalských 9:00. Vysoké teploty se ještě bát nemusíte, neustálý větřík a chladná voda vás bude ochlazovat. Krém proti sluníčku je ale nutnost, i když je pod mrakem.

Další den vás už zase nic nebolí a to je důvod se vyzout a opět vyrábět šlápoty do jemného písku. vaše „jak dlouho ještě“ se změní na „jak dlouho ještě“, ale myslíte to obráceně. Čas mezi sledováním vln, okolních skalisek, obrazců, které kreslí voda do písku plyne neuvěřitelně rychle a vy řešíte, kolik těch dokonalých mušlí značky Shell ještě unesete a že vůbec nechápete, kam se ta hodina ztratila.

Vůbec vám nevadí, že běžíte tam a stejnou cestou zpátky. Ona ta cesta vlastně ani stejná není. Jednak po slunci hází škeble úplně jiné stíny než proti slunci a také vaše tělo určitě ocení, že mírný sklon celé trati doleva se v půlce změní na doprava.

Pláž je zkrátka trochu šikmá směrem k moři, proto asi stojí za to rozvrhnout síly tak, aby to člověk měl půl na půl. A věřte, že sil budete mít víc než kdykoliv jindy. Pokud to nebyla tajemná substance rozprášená ve vzduchu, musel to být běh, který mi zprostředkoval chvíle naprostého štěstí.

Prostě jsem jen lážo plážo utíkala a svět byl krásný.