Z Vysočiny přes Prahu na Sibiř

Nedá mi to nezačít slovy maminky: „No, kde se prosím tě flákáš tak dlouho? Děda už skoro startoval auto a šel tě hledat!!!“ To se mi jen dobře běhalo, a tak jsem si dala delší běh necelé dvě hodinky.

Zapomněla jsem, že jsem již delší čas plnoletá a mám právo volit, a tak jsem to schytala. Děda sice auto nestartoval, ani zdaleka klíče v kapse neměl, nicméně se tvářil tak, jak babička potřebovala, aby se tvářil.

Běh Vysočinou mě zcela pohltil. Chladné počasí přeje běhu a já se jen kochám. Jen občas moje kochání přeruší kaluž či šutr v cestě. Mé zánovní Mizuna ovšem trpí. Pod vrstvou prachu, trávy a neurčité špíny se jen ztěžka dají rozeznat. Čeká je pračka.

V běhání jsem zde spíše vzácností. Ne že by si mě nějak hýčkali, to je ještě nenapadlo, ale budím pozornost. Občas změním trasu, proběhnu vsí a když mám to „štěstí“, na autobusové zastávce stojí shluk človíčků čekajících na spoj. Pak se dějí věci. Dav postupně utichá, mlčí a pak někdy až s vyvalenýma očima otáčivým pohybem hlavy ve směru běhu sleduje můj „výkon“. Jak se vzdaluji, řeč se opět rozproudí. O čem asi?

Počáteční funění do kopečků jsem dokázala trochu omezit, už neplaším zvěř a naopak potkávám spoustu lesních chlupáčů. Začínám přikrmovat myšlenku na podzimní maraton. Dokonce jsem našla společníka, vlastně dva, na doprovod ranních výběhů. Nejsou to ledajací společníci. Jeden je čtyřnohý a jedna dvounohá. Kamarádka má koně a už jsme se domlouvaly, jak to skloubíme. Doposud se nám sice nepodařilo vzbudit se na čas nebo se prostě v tom lese najít, nicméně myšlenku máme a do konce prázdnin to musíme vyzkoušet. Jestli to kůň vezme jako hru – závod či hru – boj zatím netuším.

Po delší době se mi také podařilo zaběhnout si v Praze. Mám otázku: „Gde šici sou ?“ Vyběhla jsem na Letnou a nepotkala sportujícího živáčka. Když to srovnám s tím výletem na ... pardon to je odjinud, prostě nikdo tam nebyl. Příští týden zkusím Stromovku a budu se těšit. Prozatím se kamarádím s domácím pásovcem a v duchu si nadávám, že jsem v té Praze příliš dlouho chodila po příliš tvrdých chodnících v příliš módní obuvi.

Teď už jsem myšlenkami opět v letadle. Kam? Na Sibiř. Ne, není to za trest. Jedu tam v pozici zdravotnického, psychologického, občerstvovacího, masérského a fotícího doprovodu na Sibiřský maraton do Omsku.

Vzhledem k časté absenci v poslední době doma ani nevím, na jaký čas bude manžel útočit. Taky nevím, jestli tam bude bojovat více s počasím nebo slavnými sibiřskými komáry. Zcela určitě však s časovým rozdílem. Pokud se nepletu je to od Prahy pět časových pásem. Tož radit mu nebudu, starej a chytrej je dost a běhá lépe než já. Nabalím termosku na kafe, dobiju foťák a zbytek odpružím.

Taky se už vidím na startu, spousta natěšených běžců nervózně podupujících, dunící hudba, ruce nad hlavou a … No vím, že budu naštvaná, že nejsem v davu. Ale teď ještě ne, není to ono, chce to aspoň dalších šest týdnů, než se přičlením do davu. Ještě nějaký ten kopeček, ne-li hned dva, a nějakou tu štreku. Jdu vytáhnout botičky běhací z pracího automatu…