Jak se rodí běžkyně: Jde to samo?

Slýchám, že mi jde běhání samo. Že mám štěstí a že výsledek souboje na Kladně je jasný. Jsou chvíle, kdy to beru jako kompliment, a jiné, kdy mě to štve. Vrací mě to do středoškolských let a připomíná pozici třídní premiantky (no dobrá, říkejme tomu šprtka).

Je to podobné – tehdy jsem nebyla zázračné dítě a stejně tak teď nejsem zářivý běžecký talent. Teď i před lety jsem prostě dost času věnovala přípravě a štěstí přeje připraveným.

Běhat mě baví a souhrou náhod jsem se ocitla v tréninku na maraton. Až si budu chtít na startu v Kladně vzpomenout, co mě tam dovedlo, budu asi marně lovit v paměti. I o půlnoci bych ale z rukávu vysypala důvody, proč běhám. Tenhle týden mi do kroku zněly hlavně dva.

Díky běhání mám v týdnu několik hodin jen pro sebe. Čas, kdy podle potřeby buď zcela vypnu a myslím jen na to, že pravá noha má jít před levou, pak naopak a takhle pořád dokola. Anebo přemýšlím nad vším a ničím, taková pravidelná duševní inventura. Aby nedošlo k mýlce - parťáka na běh i tak vítám, koneckonců jako žena musím za den říct asi 16 tisíc slov a s hodinou a půl běžeckého tréninku se tak často dostávám do skluzu.

Ten druhý? Začněte běhat a objevíte, že hranice vašich možností leží dál, než jste tušili. Stačí vyběhnout třikrát týdně, aby se člověk zlepšoval. Tak jsem začala já. Když odhlédnu od dalších vedlejších efektů běhání jako je hubnutí, lepší kondice a pohyb na čerstvém vzduchu, s běháním dostanete také kus sebevědomí a několikrát do týdne radost z toho, že dokážete něco, co před půlrokem bylo cílem kdesi v dáli.

Minulý týden jsem běhala pod dohledem a nad očekávání. Vím, že to tak není, ale bavím se myšlenkou, že Ivo Domanský se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že publikované mezičasy nejsou dílem mé fantazie nebo třeba jen špatné interpretace vzdálenosti (volně adaptováno na podmínky 2km úseků na dráze: Umí vůbec do pěti napočítat?).

Trénink na dráze mám vážně ráda – hlavně když ho mám za sebou a vím, že dalších sedm dní mě nic podobného nepotká. Na úterním menu se skvělo zejména 3x2000 m. Příště by to chtělo vystupňovat konec a ne se vyčerpat začátkem, ale s mezičasy i tak spokojenost: 8:54, 9:07, 9:16.

Ve čtvrtek jsem si tréninkově vyzkoušela přepálit začátek. Ve Stromovce se ke mně přidala Miriam se slovy „to je super, to mě aspoň donutí běžet rychle“. Já ji vážně nechtěla zklamat, takže jsme po 2 km nasadily tempo místy i pod 5 min / km. Na dvanáctém kilometru mě Miriam opustila (sama měla odběhnuto o kus víc). Sluší se přiznat, že na následujících pěti kilometrech jsem musela připomínat postřelenou laň, běžela jsem tak pomalu jak dlouho ne a vzchopila se až v závěru.

Poučena čtvrtkem jsem v neděli začala zvolna. Nechtěla jsem si před Ivem utrhnout ostudu a vzhledem k plánovanému testu na dvě hodiny nebylo kam spěchat. Odběhla jsem 23,5 km, a jen tak mimo soutěž posunula o minutu svůj čas na půlmaraton, o desítce nemluvě. Taková hezká tečka za celým týdnem.

Tento týden nastává moje oblíbená část běžeckého tréninku, které pracovně říkám „nemusím tolik běhat“ a „je potřeba doplnit sacharidy“. Po měsíční pauze se totiž chystám závodit! V neděli se vypravím na Žebráckou pětadvacítku – no a když už tam budu, asi se jí pokusím i uběhnout. Podvědomě tajím fakt, že jsem viděla výškový profil trati a snažím se vzít za svou před pár měsíci odposlechnutou myšlenku, že „kopec je přítel“.

Vezu se na vlně. V tréninku se daří a těším se na nedělní výlet. Takže tenhle týden bez fotky – uvidíme se přece v Žebráku!

Diskuse na téma Maraton Kladno 2007 na fóru

Diskuse o kladenském maratonu z loňska

Fotografie z Kladenského maratonu 2006

Trénink na maraton

Poradna k maratonskému tréninku