BĚH A TĚHOTENSTVÍ: Boj s běžeckou technikou

Devíti měsíci i porodem jsem projela jako nůž máslem a na vlně toho očekávala hladký návrat. Hned po šestinedělí jsem se proběhla na pásu v laboratoři. Základní vytrvalost jsem neztratila, v rychlejším běhu to znát bylo, ale to se dalo čekat. Po týdnu (a tedy třech týdnech běhání) jsem zkusila i první závod.

Kopcovitou desítku v Krči jsem zvládla pod 55 minut. S dobrým pocitem na duši, ale s tělem jako nalomený anděl. Trampoty se totiž zcela nevyhnuly ani mně.

Nejvíce mne potrápila zablokovaná záda. Překvapilo mne to tím spíše, že o pohybovém aparátu i jeho údržbě něco přece jen vím. Jakýkoli rychlejší pohyb byl téměř nemožný, na jednu nohu jsem se chvílemi nemohla postavit skoro vůbec.

Naplánované kilometry (tehdy 30-40) jsem udržela horko těžko a byly dny, kdy jsem běhání raději vyměnila za o něco milosrdnější kolo. Jak je možné, že něco tak přirozeného, jako je běh, mi najednou nešlo?

Několik masáží a mobilizací mne naštěstí dalo dohromady a teď už mohu říci, že mi nic nebrání. Dotahuji se k 50-60 kilometrům týdně, tedy stejně jako předtím. Matýsek už mi aspoň rámcově dovolí i dvoufáz – zatím tak, že v jedné fázi běhám, ve druhé se věnuji více cílenému posilování a kompenzačním cvikům a oživuji opět běžeckou abecedu.

Co mne kromě rychlosti dočista opustilo, je technika. Stále si připadám jak připo… a jen pozvolna se vracím k tomu lehkému kroku, co předtím. Nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že jak ze mne spadne těch osm kilo navíc, budu se vznášet. Ale všeobecné tvrzení, že to celé může trvat zase devět měsíců, mi přišlo příliš silné.

Navíc se na mne nalepila zpátky tři kila i poté, co jsem deset dní po porodu měla totéž co předtím. Každý reaguje jinak, ale doufám, že to v mém případě nebude tak, že dokud budu kojit, neshodím to. Kojit chci určitě co nejdéle, tahat s sebou zbytečné špeky však ne. Utěšuji se aspoň tím, že mi opět rostou ztracené svaly – těžší než tuk, ale ani ty nejeví příliš ochoty k jeho spalování ani k nějaké dynamičtější práci.

Co mi tedy pomáhá na cestě zpátky?

1. Cviky na klenbu nohy. Přesto, že jsem v těhu nikdy netrpěla na bolavá chodidla ani na oteklé nohy, přece jen ty drobné svalíky v rovnováze úplně nemám. Nenápadný, ale velmi účinný cvik je „malá noha“, kdy se několikrát denně postavíte či posadíte (lehčí varianta) a zatnete všechny chodidlové svaly ve snaze „udělat“ nohu co nejmenší.

V dalších fázích přidáváte takové lahůdky jako stoj na jedné noze nebo na špičce. Byla jsem mile překvapená, jak mi to běželo, když jsem si to přidala k protahování před tréninkem. Ve stoji se při správném provedení zapne i pánevní dno, břicho a všechno nad tím. Inu, základy jsou základy.

2. Vozový park pro Matýska. Naše největší investice mířila do sporťáčku, to jsem si prosadila. Na běžné chození jsme proto vzali kočár z druhé ruky. Ten však byl moc těžký a problém se zády jedině zhoršoval - zvlášť když se nevešel do výtahu a musela jsem s ním nahoru a dolů pravidelně dvě patra. V některých domech se na malé děti a jejich rodiče prostě nemyslí. Myslete tedy na to, když budete pořizovat výbavičku.

V našem vozovém parku je tak tedy malý Hauck asi za 4200, který i po schodech v domě i v MHD unesu víceméně v pohodě i sama, pak ten starý velký na popojíždění po zahradě na chalupě, a především sportovní model Kozlík - Benecykl, super za kolo a na běhání. Svými velkými sešikmenými koly (jako formulky známé ze závodů vozíčkářů) je daleko stabilnější než ostatní cyklovozíky.

A také daleko lehčí! Matýsek (zatím v autosedačce) si v něm trůní jako Alonso a já si mohu zaběhat i tehdy, když mi ho nemá kdo hlídat. Na úseky to není, ale na dlouhé kilometry v ZV 1-2 i v terénu paráda! Z chalupy jsme ho převezli do Prahy - a tak s ním vyrazíme i do Stromovky.

3. Vyplatí se nepodceňovat regeneraci. Ačkoliv to zní poněkud frázovitě, je to tak. Dříve jsem tomu moc nedala, v lepším případě jsem vlezla do bazénu. V nedostatku času po práci jsem byla ráda, když jsem si odběhala své – a tak to má asi většina z nás. Asi mně musel pořádně štípnout houser, abych si sama uvědomila, že pokud se chci udržet ve formě co nejdéle a nechci jednou skončit pod skalpelem, musím do pravidelné údržby a oprav investovat.

Ano, něco to stojí, ale ruku na srdce – mnozí lidé lépe vědí, co nalít do svého auta, než jak vytuningovat svoje tělo. Do auta lze pořídit náhradní díly, do těla ne. A jak dlouho může vydržet auto? Hodně dobrá ojetina dvacet let, lidské tělo však čtyřikrát tolik!

4. Všechno postupně! My Berani chceme pokud možno nejméně všechno a nejpozději hned. O co dříve opět začnete, o to obezřetnější buďte, kilometry přidávejte postupně a naslouchejte svému tělu.