Jak se rodí běžkyně: Žebrácká pětadvacítka

Čtvrteční čtvrtky (rozuměj 10×400m) jsem na dráze odkroužila o několik vteřin lépe než před dvěma týdny. Zbytek dní jen tak vyklusávám. Koncem týdne začínám pochybovat, jestli ještě umím běhat. 

Před závody jsem nervní, ale vždycky se dobře bavím. Protože závod je koneckonců jen třešnička na dortu, společenská událost a čím dál víc i kontrola, zda jdu v tréninku správným směrem. Jak tedy bylo na Žebráku? 

Vždycky se divím, jak se z dospělé ženy s vlastními vytříbenými názory stává před startem nesvéprávné pako. Mluvím o sobě a první část sdělení mi vyvracejte, jak je libo. Na té druhé trvám. Ráno jsem zvládla s jediným návratem zpět domů. Plavky! V příběhu mají svou roli, proto prosím nezatracovat. Sraz s Rosťou na Nových Butovicích. Z auta gestikuluje, kde bude parkovat. Na pokyn „vpravo“ reaguju úprkem vlevo, šance zastavit mě je nulová, a tak si cvičně obíhám stanici metra. Do Žebráku z Prahy kousek a já raději mlčím. Není to obvyklé, ale pro všechny zúčastněné rozhodně lepší. 

Vyplnit registrační formulář, vyzvednout startovní číslo, zaplatit startovné, vysypat si batoh. Když o tom tak přemýšlím, říkám si, že vysypání batohu možná ani není na závodech povinné. Neviděla jsem nikoho, kdo by se pokusil mě napodobit. Pro mě je to však nedílná součást předzávodní přípravy. Místo běžecké abecedy. 

Patnáct minut do výstřelu. Jitka říká, abych chodila, tak chodím. Ivo říká, abych nebláznila a nehonila se s Keňany, měním tedy taktiku a stoupám si do zadní lajny. 

Nevím co čekat – výškový profil na stránkách závodu může být klidně prachsprostá pomluva. Vybíhám s vírou, že první desítku kilometrů přežiju, druhou nějak doběhnu a poslední pětku už prostě nevzdám. Krátce po startu mi mizí z dohledu Miriam s Ditou, se kterými jsem chtěla běžet. Obě doběhnou kus přede mnou a já strávím závod ve společnosti běžců a lesní zvěře. 

Trať je krásná a náročná, počasí ideální. Závod se obešel bez krize, jen se mi na některých úsecích už prostě nechtělo běžet znovu do kopce a hodně mě zpomalilo lesní stoupání v první třetině. Hlídám si mezičasy a ve druhé třetině postupně stahuju manko z té první. Sem tam prohodím pár slov s běžci okolo. Pomáhá mi to utvrdit se v pocitu všeobecné pohody. 

Závěrečné kilometry s hrady Žebrák a Točník po levici jsou za odměnu. Kilometr před cílem Ivo Domanský, domů není daleko a zkouším ještě o kousek zrychlit. Pár set metrů před cílem fandí Mirek Th. - kdybych nedělala kašpárka a nezkoušela sprint, možná bych doběhla o kousek líp. Ještě že jsou běžci rytíři a na posledních pár set metrů mám společnost. Čas 2:10:26. 

Díky všem, kdo mi po doběhu potřásli rukou – většina z nich běžela líp než já. Popocházím podél trati, opakovaně se pokouším si nesedat, začínám se radovat. Z auta si beru batoh a vydávám se k šatnám udělat ze sebe princeznu. Dilema společných sprch řeším plavkami. Jsem možná za exota, ale nesnesla bych myšlenku, že jsem se pro ně ráno vracela zbytečně. 

Úkol splněn, snad až na jednu drobnost. Na seznam věcí, které bych do maratonu ještě ráda zvládla přidávám další: naučit se jíst na trati. Umřu na Kladně hlady, jestli se to nenaučím. Jinak mám úplně obyčejnou radost, že jsem živa a zdráva a že to Ivo Domanskému takhle dobře vychází. 

S přáním hezkého týdne,

Diskuse na téma Maraton Kladno 2007 na fóru

Diskuse o kladenském maratonu z loňska

Fotografie z Kladenského maratonu 2006

Trénink na maraton

Poradna k maratonskému tréninku