TYPOLOGIE BĚŽCŮ: Neviditelný běžec

Malá moravská vesnice. V kuchyni u manželčiných rodičů visí velká fotka běžce s úsměvem od ucha k uchu. Je to čtyři roky, co Jirka v jednačtyřiceti letech tragicky zahynul. Je to tři roky, co jsme začali pravidelně běhat – manželka, švagrová a já.

Jako by nám to chvíli trvalo, než jsme se s tím vyrovnali a začali přemýšlet o tom, proč takřka každý den běžel ráno dvanáct kilometrů do práce a večer nazpět, proč jezdil na maratony, proč každý rok uspořádal crossmaraton a proč se při běhání usmíval. A potom jsme se po malých krůčcích vydali jeho cestou – nejdříve běhání jen tak pro sebe, potom první nesmělé pokusy o závodění, až k pořádání závodu na Jirkovu památku.

Od začátku jsem tušil, že tak velká změna životního stylu nebyla v našich možnostech. Jsem přesvědčen, že na všem, co souvisí s běháním, má nějakým podivuhodným způsobem Jirka podíl. Jsem si jistý, že je naším tichým běžeckým souputníkem.

Vzpomeňte si na své Neviditelné běžce. Na ty, kteří s námi běhají, i když je ve výsledkových listinách nenajdete.