Kalorie vs. Joul

Ať už si vyberete mužský či ženský rod, obě tato slova mi nezní příjemně. A při představě, že jsou vyhodnocovány čísly, které jako první obvykle hledám skoro na všem, co míří do nákupního vozíku, ztrácí veškeré mé sympatie. Pak to doma ještě třikrát obrátíte a ujistíte se, že to by šlo, popř. použijete jako doplňkovou četbu při požívání večeře.

V rámci přípravy na maraton jsem ale nucena na tyto hodnoty občas pečlivěji mrknout. Zvlášť po té, co jsem promlsala léto. Nevím jak ostatním, ale mně se lépe udržuje váha v zimě. Je kratší den, dříve tma, a tak si rozmyslím, zda ještě něco malého sezobnout, když už přece brzo zalezu do peřin. V létě je to podstatně horší. Sice mám více aktivit přes den, ale na oplátku nemám zábrany něco zhltnout v devět večer.

V něčem má pravidelnost školní docházky a poškolních kroužků výhodu. Víte, co vás kdy čeká, a podřídíte tomu svůj program. Jenže v létě se stěhujete od babičky k babičce, na dovolenou, na návštěvu nebo na sraz a jste rádi za pravidelný spánek (někdy ani to ne) natož běh. Letošní léto jsem polevila i ve cvičení sedů-lehů (ano, já vím, to tak časově náročné není, ale nějakou výmluvu bych stejně našla), a tak mám krásný tukový koláč v oblasti pasu. U břišních tanců by se to možná cenilo, ale když se ten špek zubí a dere na světlo mezi tričkem a šortkami při běhu, začínám uvažovat o volném tričku pod zadek.

Další a méně oblíbená varianta je nežrat. Jak říká maminka, nehejbat se a nežrat je nejlepší dieta. S větším výdejem energie má člověk větší chuť k jídlu. Bez pohybu to asi nezvládnu, ale omezit se budu muset. Čas letí a za dva týdny se postavím na start. Proto vypouštím zmrzlinky, keksíčky ke kafíčku, oříšky k televizi a nadměrné porce čehokoliv. Projíždím rady a recepty na lehká běžecká jídla a zkoumám, co by z toho zachutnalo dětem, abych si ušetřila práci a sliny (to když bych vařila separátně něco lepšího).

Stejně nechápu, jak se do tak malé porce zmrzliny vejde tolik kalorií, no a těch joulů? Uff, přece to nevzdám. Doufám také v příhodnější počasí, než bylo v květnu v Praze. Mezi 15 až 20 st. a sem tam mrak, ale nepršet. Snad toho nechci moc. Pak se jen dobře vyspat a jde se na to. Možná se zdá, že to beru příliš vážně. To ne, nejvíc se těším, že poznám i něco jiného a pak že si snad opět dokážu, že to ještě jde. Teda doufám.

S týdenními kilometry už jsem téměř spokojená, jen bych měla ubrat na opakování a přidat na štrekách. Přípravu jsem proložila i horským výšlapem. Je to bezva změna, jen jsem neměla podcenit strečink a i po výstupu do kopce protáhnout lýtkové svaly. Docela je cítím. Od příštího týdne začínám opět pravidelně plavat a běhat schody v našem obydlí, kde máme na každém patře jednu místnost.

Po pravdě nejsem v klidu. Je třeba ještě posbírat a uhnízdit rodinu zpět domů a zavést jakýsi pořádek v každodenních rituálech. V nervozitě mi ale běh pomáhá. Vstávám s hlavou plnou povinností a nevím, kam dříve skočit. Moje rada je: do běžeckých bot. Při běhu si srovnám podle důležitosti a naléhavosti úkoly a opojena ranní dávkou endorfinů zvládám vše lépe. Takže jdu hledat, kam jsem ty botky běhací včera dala.