JAK SE BĚHÁ V...: Po rovině v Bratislavě

Pár dní před odjezdem jsem napsal Maťovi, aby mi doporučil nějakou pěknou trasu. Odepsal mi hned a podrobně popsal hned několik tras, včetně výškových profilů a co je na trase zajímavého k vidění. Možnost se zeptat místního běžce je další velká výhoda našeho behej.com.

Vybral jsem si podle Maťa nudnou rovinatou trasu, jenže já mám kopců doma až nad hlavu, a tak jsem se těšil na výběh, kde budu moci vyzkoušet maratonské tempo na delší vzdálenosti.

Z hotelu, který se nachází asi 500 m od hradu, vybíhám směrem dolu k řece směrem k mostu SNP. Je to nepřehlédnutelná dominanta Bratislavy. Most, který má na vrcholku UFO a je dvoupodlažní, nahoře je čtyřproudá silnice a pod ní čtyřproudá cyklostezka, je velmi rychlou cestou z business centra Bratislavy do místa sportovního vyžití.

Tento most také umožňuje se zastavit a kochat pohledem zpět do centra. Na Bratislavský hrad z jedné strany a na hotel Danube a centrum z druhé strany mostu. Protože je umístění cyklostezek z boku mostu, jedná se v podstatě o dvě dvouproudé cyklostezky, a tak doporučuji běžet tam a zpět pokaždé po jiné straně. Velké plus je, že lidí oblečených do sportovního je kolem hodně a tak člověk není za exota.

Po zhruba dvou kilometrech od výběhu jsem na naprosto klidné cyklostezce vedoucí podél lesa na jedné straně a chvíli podél dálnice až do Rakouska. Na cyklostezce je značeno každých sto metrů. Na fotce je vidět značka 21,1km :), ale já to neběžel od začátku. V tuto chvíli mám za sebou slabých pět kilometrů.

I když obě fotky jsou vedle dálnice, tak ta cyklostezka podél ní vede jen necelý kilometr, aspoň co jsem měl možnost vidět. Je to však nejvýše postavené místo, navíc na rovině, a tak jsem to vyfotil na obě strany. Na to, že je sobota odpoledne, je tu hodně prázdno, jen občas několik Rakušanů na kolech. Já už se ale nebudu dál pařit na sluníčku a sbíhám do lesa.

Je velmi příjemné zaběhnout do lesa, kde se udržuje přijatelná teplota, i když na sluníčku teplota leze ke třicítce. Mám s sebou jen půllitr vody a chuť dát něco kolem dvaceti kilometrů. Kdybych si nepotřeboval odskočit, tak bych si té cedule ani nevšiml. Tak takhle teď vypadá ta železná opona a přísně střežená hranice, kterou se někteří snažili překonat ve skafandru nebo třeba v ponorce.

Teď se tady prohání naprosto volně kdekdo na kole nebo běžmo. Je dost možné, že to, co já teď považuji za skvělou a klidnou cyklostezku ve stínu lesa, byla pochůzková trasa pohraničníků. I přes to, že se cesta klikatí v lese, podle hučení Dunaje se pořád dá udržet představa, kde se zhruba nacházím, a tak po deseti kilometrech to neotáčím, ale zahýbám na nejbližší křižovatce a dělám velký okruh zpět k mostu SNP.

Celý běh je zakončen lehkých stoupáním k hotelu a tam dobíhám krásně proběhnutý a k údivu recepční vůbec ne upečený a vyprahlý. Podle návodu od Maťa dám příště zas nějakou jinou trasu a už teď se těším na další návštěvu Bratislavy.