JAK SE BĚHÁ V KENI: Další tajemství keňských běžců

24. března jsem chtěl absolvovat pražský půlmaraton. Nešlo mi v první řadě o zaběhnutí nějakého času, ale hlavně o přípravu na květnový maraton. Přesto bylo záhodno před samotným půlmaratonem trochu potrénovat. Shodou okolností na období těsně před půlmaratonem připadl termín výletu (9.-23.3.), který si vymyslela manželka.

Jelikož to byl její sen už od dětství, tak jsme ještě spolu s mojí sestrou odcestovali do Keni. Hlavním cílem bylo uspokojit manželku (ne, nečekejte žadné postelové pikantnosti) – vidět na safari co nejvíce velkých zvířat (myšleno skutečná zvířata, ne politiky). Přesto jsem si s sebou do Keni přibalil i boty na běhání a doufal, že se občas proběhnu.

Před odletem denní teploty u nás nestoupaly příliš nad 10 °C, v Mombase klesaly noční teploty mírně pod 30 °C, relativní vlhkost vzduchu se pohybovala kolem 85 % (konec období sucha). Takže první den jsem podniknul průzkumný výklus po vesnici Shanzu a okolí až před setměním. Před opuštěním hotelového komplexu bylo nutné zapsat do knihy u brány se strážci odchod a pak zase příchod.

Zřejmě jsem jako turista běloch pokoušející se o běh zapůsobil značně exoticky, takže od příště si mě strážci pamatovali a zapisovali do knihy sami, i když už jsem vícekrát běhat nešel. Ano, veškerý trénink se omezil na první výklus. Přestože jsem celkově uběhl asi 6 km a nedobře jsem se citíl až před koncem, dokonale jsem se přehřál. Druhý den už jsem byl v pohodě, večer jsme však odjížděli na safari vlakem z Mombasy do Nairobi.

Už na nádraží v Mombase jsem začal pociťovat, že mi bude zle nedobře. Zda se o značné žaludeční a střevní potíže přičinilo jen přehřátí, nebo jen keňská strava, nebo obojí současně, není tak důležité. Plánovaný noční přesun vlakem do Nairobi se změnil v úžasnou a zároveň úděsnou pětadvacetiapůlhodinovou horkou cestu, kdy jsem velice často dřepěl na záchodových stupačkách. Vše špatné je i k něčemu dobré, a tak jsme z vlaku měli možnost pozorovat krajinu, první velká zvířata a poodhalit jedno z tajemství úspěchu keňských běžců (viz dále).

Střevní potíže další den i díky různému dění cestou autem po hrbolaté silnici na první safari pominuly. Při jízdě po safari v autě běhat moc nešlo a mimo auto stejně nebyl čas. Člověk není v Keni každý rok, a tak jsme kromě krátkého spánku trávili čas pátráním po zvířatech a fotografováním. Po návratu do Mombasy jsem znovu nechtěl riskovat přehřátí. I když k vyběhnutí sváděli trénující účastníci Mistrovství světa v krosu.

V hotelovém komplexu byla ubytována většina reprezentačních výprav. K tréninku běžci využívali příjezdovou asfaltku od brány a asi 300 m dlouhou štěrkovou pěšinu kolem jezírek, takže chvílemi to byla docela tlačenice. Mimo hotelový komplex se nikdo neodvážil. Řekl bych, že bezdůvodně. Většina běžkyň mnoho půvabu nepobrala, některé byly pouze „běhadla“ – nohy a zbyteček těla. Možná jsem se mohl zkusit na MS zaregistrovat, ale už jsem byl přihlášen na pražský půlmaraton.

Těsně před MS se v Mombase děly podle slov místních věci nevídáné. Silnice z letiště k hotelu dostala nový koberec, dávaly se do pořádku pouliční lampy, vše se natíralo. Zvláště vyzdobeno bylo okolí golfového hřiště v Mombase, kde se MS uskutečnilo. Nikdo z místních ale nevěděl, že se jedná o MS v krosu. Domnívali se, že jde o půlmaraton nebo maraton. Prostě běh jako běh. Běžce však uznávají nebo alespoň pozitivně reagovali na moje trička z PIM akcí (jiná světlá trička jsem neměl).

Tajemství talentů

Keňa má v současnosti něco přes 30 milionů obyvatel, což je slušná základna potenciálních běžců. Obézní lidé se vyskytují v Keni velice vzácně ve městech. Není to ani tak způsobeno zdravým životním stylem, jako spíš nepřemírou či až nedostatkem potravy pro většinu obyvatel. V některých případech je možnost vydělávat si běháním a zabezpečit tak příbuzenstvo silným motivačním faktorem při tréninku. Často se píše a mluví, jak spousta dětí přirozeně trénuje na náhorních plošinách běháním dlouhých vzdáleností do školy a ze školy a odpoledne případně nahánějí dobytek.

Rozlehlá území Keni leží ale v nižších nadmořských výškách a volně dobytek pasou hlavně Masajové. Navíc v posledních letech bylo v Keni vybudováno spousta škol a škola je tak v každé větší vesnici. Takže není nutné překonávat dlouhé kilometry. Keňští reprezentanti patří ke světové špičce i na osmistovce a patnáctistovce. Ale kde trénují rychlost? U naprosté většiny škol žádné běžecké dráhy nejsou, občas jen hrbolaté prostranství představující fotbalové hřiště.

Avšak na každém vlakovém nádraží je rovná ušlapaná plocha a spousta dětí čeká na rozjezd vlaku, aby se pak pokusily stíhat jej co nejdéle. Dokud vlak stojí, vyčkávají i děti. S rozjezdem dětičky vystartují a běží za vlakem. Ač žadoní o sladkosti (někde i o peníze), pokřikují a mávají a většina z nich nemá boty, je na jejich výrazu patrné, že je to hlavně baví. Samozřejmě genetické a potažmo fyziologické předpoklady hrají důležitou roli, stejně jako tréninkové možnosti. Ale Keňané, mají-li možnost, prostě běhají s radostí a to je jeden ze základů jejich úspěchů. „Mají-li možnost“ ale většinou neplatí pro dospělé, musí shánět živobytí. Dospělého černošského běžce při tréninku jsme za celou dobu nepotkali.

Tip pro běhavce na dovolené v Mombase

Účastníci MS v krosu asi nevěděli (a zpočátku ani já), že několik málo kilometrů od Shanzu je vzdálen areál Bamburi Nature Trails. V minulosti zde těžili vápenec pro cementárnu v Bamburi. Lomy byly revitalizovány a v současnosti je zde les s jezírky. V jedné části bývalých lomů je něco jako zoologická zahrada (Haller park, blíže Mombase) a v druhé části lesopark pro veřejnost (Forest Trails).

Nevýhodou je placení vstupného a večer uzavření areálu. Na druhou stranu lepší prostředí pro běhání po lesních cestách ve stínu stromů a bez výfukových plynů v okolí Mombasy asi nenajdete. Vybrat si můžete z několika okruhů, od asi 2 po 10 km, půjčit si lze i kolo. www.lafargeecosystems.com

Martin Šandera