Nazdar, doktore – František Vojta očima chlapce

"Nazdar, doktore", oslovovali moji vrstevníci staršího pána důchodového věku. Když jsem se ho nesměle zeptal, jestli bych tady mohl chodit do atletiky, nadšeně souhlasil, a tak se stal mým prvním trenérem v životě. To se stalo před necelými 40 lety, v šatně nad hřištěm Pod lesem v Brně - Žabovřeskách.

Bylo mi sice jasné, že tento muž, i když je doktor, není lékař, ale netušil jsem, čeho je doktor, snad jsem tušil, že by to mohlo nějak souviset se sportem. Sice jsem chápal, že lidskému tělu rozumí velmi dobře a sportu také, ale netušil jsem, že disponuje vzděláním v oblasti sportu jako málokdo jiný a že se o mnohé zasloužil.

Není mým cílem zde vyjmenovávat jeho zásluhy a psát jeho životopis. To je učiněno například na stránkách města Brna (rubrika "Významné osobnosti"). Tam jsem se teprve nedávno dočetl, že právě on zakládal brněnský vysokoškolský sport, inicioval běžecký závod Malý svratecký maraton (ale tím nepřímo i Brněnskou pětadvacítku, jak vyplývá z pojednání PhDr. Jiřího Vaňka) a celou řadu dalších věcí. To, že to byl velmi agilní a činorodý člověk, jsem mohl pozorovat na vlastní oči.

Na jednom našem tréninku mladších žáků, když jsme se trochu loudali při přípravě startovních bloků pro nácvik startů, říkal svou oblíbenou větičku: "Pospěšte si, chlapci, čas letí, mládí uteče, a co pak?" Připadlo mi to tehdy divné, jak by mi mohlo mládí jen tak utéci, když mi zbývá nejméně 6, nebo dokonce 8 let mládí (mládí jsem tehdy počítal do 18-20 let).

Pochopil jsem, že oslovení "Doktore", byť by asi "Pane doktore" bylo korektnější, nebylo mými vrstevníky míněno neuctivě, ale že František Vojta měl mezi mládeží plnou autoritu. Navzdory svým vědomostem a zkušenostem byl velmi skromný a snad si od svých svěřenců nechal i tykat. A přece v šatně před tréninkem jeho slovo znělo jako zákon. Učil nás sportovní morálce. Férovosti. Píli. Zdravé soutěživosti a ctižádosti. Ale netoleroval primadonství. Když někteří sportovci dosahující lepších výkonů začali hledat jakési výhody a pohlíželi na druhé svrchu, otevřeně je označil jako primadony. Učil nás, že na župním přeboru je cenný jak ten, který vydobude 10 bodů, jako ten, kdo vybojuje 1 bod, třeba tím, že nastoupí na disciplínu, která není až tak jeho.

Tak se stalo, že jsem běhal kilometr, stopadesátku, házel koulí, diskem, skákal do výšky. Ano, doktor Vojta nehnal žactvo do supervýkonů, ale dbal na všestranný rozvoj. Jeho postupy a metody se proto dost lišily od postupů jiných trenérů, zejména těch, kteří trénovali dorostence a muže. Bylo až poněkud zarážející, že mezi nimi velké vážnosti nepožíval, ba někdy se setkával spíše s despektem. Prý je náročný, co se týče požadavků na sportovní vybavení, vymýšlí moresy. Zatímco dorostenci a muži měli jako doplňkovou aktivitu nohejbal, doktor Vojta přišel s novinkou - baseball.

Tak jsme o jedněch prázdninách opravdu hráli baseball. Bylo nás sice málo, ale šlo to. Dokonce se na hřišti objevil můj bývalý učitel tělocviku a při této hře mě vyzval, abych mu tykal, což bylo pro mě nepředstavitelné. Zakrátko se v novinách objevil článek doktora Vojty o této neobvyklé formě atletického tréninku, zakončený slovy: "Přijďte a uvidíte!" Takže účastníků této hry přibývalo.

Pořádání mezinárodní veteraniády na hřišti Sokola Žabovřesky bylo pro mě novým pohledem na stáří. Jako kluk jsem spoustě věcí nerozuměl. Jednou z disciplín byl běh na 40 m. Když jsem viděl, jak ti starší pánové sundávají tepláky a ukazují se jejich zasukovaná lýtka plná jakýchsi provázků, výstupků a křečových žil, kladl jsem si otázku, jak tito pánové mohou s tímhle běžet. Když zazněl startovní výstřel, vyběhli z bloků, doktor Vojta mezi nimi také, s takovým lehkým cupitáním, žádný sprint, proběhli cílem. Tehdy jsem si říkal: "Ještěže tak". A pomyslel jsem si, že je mi už jasné, proč má tato disciplína takovou neobvyklou délku, namísto 100 m nebo 60 m jenom 40 m - oni by víc možná ani neuběhli. Teprve později jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil.

Z těch mnoha věcí, které jsem tehdy netušil, jedna byla, že doktor Vojta bude mým trenérem jen pár let. Ve věku 71 let, po velmi činorodém životě, zemřel v roce 1973.

S odstupem času při zamyšlení nad mou osobní zkušeností s tímto člověkem si uvědomuji, že máme tendenci starší lidi někdy tak trochu podceňovat, možná i znevažovat, i když to nevyjádříme nahlas. Zatímco oni by si zasloužili ocenění a úctu a uznání.

Dost často, když vyběhnu do lesních cest, se mi vybaví to jeho "Čas letí, mládí uteče, a co pak?" A bezděčně přidám do kroku…