Letní příprava nesportovce: Kladenský maraton

Nemá cenu znovu opakovat, že u mne nejde nic normálně. Rozhodně jsem měl jiné představy o průběhu svého prvního maratonu, ale musím uznat, že možná právě proto, jak dopadl, byl pro mne zdrojem velkého poznání a nezapomenutelných zážitků.

Pokusím se shrnout ten svůj velký souboj se sebou a s maratonskou tratí. Pro mnoho z vás to možná přijde jako samozřejmost, ale já jsem z toho byl vážně překvapený.

Očekávání a předstartovní horečka

Celkově by se to dalo shrnout klasickým pořekadlem - hlad má velké oči. To přece nic není uběhnout maraton. Mám desítku za necelých padesát, tak ten maraton bude tak za 3:55, plus mínus pár minut.

Start a první polovina

Když se tak zpětně podívám na start, tak bych řekl, že v té době jsem měl asi nejvíc endorfinů. Po startovním výstřelu už jsem je jen konzumoval a doufal, že vydrží do konce. Bylo velmi příjemné běžet s někým a prostě jen tak pokecat a najednou hups a byl další kilometr za náma. První půlka za 2:07 mi dala falešnou jistotu, že je vše v kapse.

Koleno

Cože se to vlastně stalo? Někdy kolem 28 km v tom mírném stoupání směrem k panu Domanskému se mi při odrazu pravá noha podlomila v koleni a ucítil jsem lupnutí jako když šlacha jde přes šlachu na vnější spodní straně zepředu v pravém koleni. A sakra, zranění, okamžitě mi blesklo hlavou. Jenže nic nebylo cítit a tak jsem běžel dál. Zbývajících 14 kilometrů už přece nic není.

Celkovou únavu organismu najednou naprosto přehlušil problém s kolenem. Při běhu se bolest zhoršovala a při chůzi polevovala. A tak jsem klusal, co to šlo a pak chvíli šel a takhle to probíhalo až do konce.

Finiš a cíl

Ani mne nenapadlo při vběhu do posledního kola zůstat na stadionu a vzdát to. Nevím proč, ale je to tak. Koleno jsem nevnímal, prostě jsem si řekl "nebolí to" a ono to nebolelo. Jen jsem dostal signál, že teď chvíli půjdeme a tak se šlo a pak, že už je to dobrý a tak se zase běželo.

Přiznávám, že jsem na stadion vbíhal s pocitem, že už někdo čeká s klíčema. Jen za mnou zamknout a jde se konečně domů. Nic nepotěší víc než povzbuzování od běžců, od těch co vědí, co to je a jak se asi cítím. Cílovou čáru jsem protnul a už měl medaili na krku, nádherný pocit, ale žádná euforie se nedostavila. Byl jsem rád, že to mám za sebou.

Překvapení

Jak už jsem naznačil, hlavní překvapení je, že maraton není 2x půlmaraton. Ten druhý půlmaraton nemá s tím prvním nic společného. Možná se to dá časem odbourat, asi určitě obecnou vytrvalostí, ale být v druhé půlce o 50 % horší, to jsem vážně nečekal.

Neustále jsem čekal na tu pověstnou zeď, kdy už to budu chtít zabalit a já s tím budu muset bojovat. A ono nic. Celou přípravu jsem se bál, že to vzdám, protože nebudu moci psychicky dál. To, že nakonec by mysl běžela, ale tělesná schránka s tím bude mít problém, to jsem vážně nečekal.

Většinu neběžců, kteří ze mne dychtivě dolovali zážitky, jsem šokoval, že nejvíc mne bolí sval na ruce. Neznám anatomii a tak to popíšu tak, že je to na vnitřní straně ruky mezi loktem a palcem. Snad jste to pochopili, ale nejspíš určitě zažili.

Následky krátkodobé

Převlékl jsem se a vyrazil k domovu. Když jsem po hodině a půl zastavil před domem, otevřel dveře od auta a zjistil, že nohy prostě samy asi nevystoupí. To byl vážně šok. Ona mne ta schránka vážně neposlouchá, a to jako že totálně. Druhý den ráno to bylo ještě horší, vyjít schody bylo obtížné, ale při scházení nahrnout celou váhu na pravou nohu nemyslitelné. Na nějaký výklus nebylo ani pomyšlení, a tak jsem si dal hodinovou pajdavou procházku. Dnes už je vše v pohodě, mám za sebou lehoučký výklus a po schodech chodim normálně.

Následky dlouhodobé

Jsem chycen. Možná to nečekáte, ale všem vyprávím, jak úžasný zážitek maraton je. Jak moc se člověk o sobě dozví a naučí. Už teď se těším na další a na další. Mám trochu zlepšenou situaci, protože překonat osobák nevypadá zas až tak moc složitě :D

Druhý následek je trochu jiný pohled na maratonské časy. Ono vůbec dokončit je obrovské vítězství. Teď už je mi jasné, jak každá vteřinka či dokonce minuta je věcí dobré přípravy a štěstí při závodě. Je jednoduché doběhnout o hodinu hůř než člověk čekal, ale nemožné o hodinu lépe než čekal. Připadá mi, že maraton je naprosto spravedlivý ukazatel toho, kolik člověk obětoval přípravě.

BONUS: A to jste VY!

Nebojte, nechytá mne sentiment, ale kdybych tento běh absolvoval sám, byl bych nešťastný. Můj první maraton, ale pro mne navždy bude jeden z naprosto vyjímečných dnů mého života. Tolik moc pozitivní energie jste mi poslali a do cíle jste mne prostě dotlačili a já jsem vám za to moc vděčný. Vnímal jsem naprosto všechno a všechny. Zažil jsem opravdu krásný pravý sportovní zážitek. Nerad bych dělal dlouhou děkovačku a tak dva příklady. Paní na začátku rovinky s občerstvovačkou a pak Witty na vběhu do finiše. A pak Petr K. a Tudy .... Jejda a už to začíná.