Jungfrau maraton: krásně šílený

Běžíte 40 km do kopce, abyste do cíle dorazili zdánlivě odpočinutí. Kolem vás zasněžené alpské čtyřtisícovky, ale vy se koupete ve vlastním potu a po hodinách běhu dobíháte rudí jako indiáni. Čtyři, pět i více hodin se plahočíte do 1800m převýšení pro jedinou trofej: tričko s medailí. Takový je Jungfrau maraton, patrně nejtěžší maraton na světě.

Start v poklidném městečku Interlaken omílaném dvěma jezery. Do ulic vtrhne čtyřtisícový dav a jen stěží si umíte představit, že by taková masa měla vtrhnout do cíle mezi velikány, odkud je jediná šance dostat se dolů jen s pomocí pomaličkých vláčků. A přesto se tak má stát.

Tento švýcarský maraton má jednu zvláštnost - fascinující ticho mezi běžci po celé trati. Jakoby všichni šetřili síly, protože vědí, co je čeká. Po deseti kilometrech roviny se trasa začne pozvolna zvedat, abyste vystoupali do Lauterbrunnenu, jindy poklidné vesničky s velkým vodopádem obklopené z obou stran skalními masívy. Uličky jsou plné turistů i místních, kteří svorně tvoří úzký špalír, aby vás ještě více pomátli a zesílili tradiční euforii dvacátého kilometru.

Jenže všechny rychle opouští myšlenky na juchání. Na dalších třech kilometrech na vás čeká předsunutá maratonská zeď. Převýšení 400 m má snad jedinou výhodu - můžete naprosto bez ostychu přejít do chůze. Neskutečný výkon podala téméř 60letá anglickými nápisy pomalovaná paní, která tuto pasáž vyběhla. Úctu k jejímu výkonu nekalí ani fakt, že jsem za ní kopec vyšel jen se čtyřmetrovou ztrátou.

Po této zkoušce zdatnosti byste si mohli v klidu říci, že to nejhorší máte již za sebou. Měli byste pravdu, ale v reálu již stěží hledáte motivaci pro další běh. Trochu brzo, když do cíle ještě zbývá 13 km...

Občerstvovačky na každém kroku (zaráží především jedna v naprosto nedostupném terénu pro jakoukoliv motorizovanou dopravu), překyselené žaludky potěší pro našince netradiční bujón i kolačaj, která na rozdíl od iontu není kyselá, ale ani příliš sladká.

Od 30. km mne trochu děsí vlastní nezájem o jídlo, tím spíše, že mé netrénované tělo má již za sebou přes čtyři hodiny výkonu. Přidává se k tomu mírné točení hlavy podpořené řídnoucím alpským vzduchem. Naštěstí se tělo již po několikadenním pobytu z velké části aklimatizovalo, první výběh byl v tomto ohledu hodně nepříjemným.

Na 38. km konečně potkávám Jitku, která ví, že jedu hodně za plánovaným časem a se strachem se zeptá, jak mi je. "Dobrý to je," houknu a hned otáčím hlavu, protože pravda je přesně opačná. "Je to hnusný, jako nic předtím."

Ale to již terén padá ostře dolů a tělo se jakýchkoliv nekopců chytá jako příležitosti k oddechu. Stylem zpomalené Anny Pichrtové se spouštím kamenitým terénem dolů a netuším, že mi zbývají poslední tři minuty závodu. Je mi jasné, že na tipovaných pět hodin to nebude, ale vyráží mi dech, když po sto metrech narážím do hada lidí přede mnou a všichni společně zastavujeme. Dokonce hned na několik minut.

Před námi se patrně někomu udělalo nevolno, ale není se kudy vyhnout. Ale co, bereme to všichni s nadhledem. TOTO NENÍ MARATON NA ČAS. Navíc - kde zažijete finiš ve stoje na místě?!?

Čeká nás ale ještě nekonečné pěší stoupání na morénu, která zvláště v deštivém počasí hrozí uklouznutím při neopatrném kroku stranou. Napravo nic, nalevo nic, jen nad vámi kilometrový had lidí a pod vámi ještě delší. Skoro na vrcholu již hodiny hraje dudák. Další podivnost tohoto neskutečného teátru. Je zde prý každým rokem. Padá z vás poslední smutek z horšího než plánovaného času.

Po pár stovkách metrů, kdy již cítíte, že se blížíte k cíli, vás zastaví teréní hup, na jehož nejvyšším bodě je více lidí než obvykle. Co to je? Fata morgána ve švýcarském provedení? Na velkém kameni je napečíno a hromady skvělé čokolády. Rychle popadnete kousek a již se k vám upínají snad patery ruce pomocníků, abyste náhodou vysílení neškobrtli o velké kameny a do cíle nesjeli hlavou napřed.

Na tento moment jste čekali celé dlouhé hodiny trápení. Vidíte do dlouho skrývaného cíle, do něhož vám zbývá kilometrový seběh. Po předchozí pěší až stojací vložce probíháte fotobuňkou nečekaně "odpočatí", skoro jakobyste se celou dobu loudali.