Winschoten: svátek ultramaratonu (2)

Časová ztráta to byla nejméně 5 minut a další běh je pochopitelně ovlivněn mou snahou tuto zastávku si nezopakovat. Na občerstvení jsem postupně do sebe ještě dostal jeden EnergyUp a jeden Redbull, colu jsem dával každých 5 km.

Do 10. kola jsem vběhl s vědomím, že už je to jenom 10 km, ale kdo jednou běžel stovku, už ví, že je to nekonečně dlouhá vzdálenost. Tady je potom důležité, že se dostáváte do pozice koně, který cítí maštal, takže zmobilizujete poslední síly a běžíte, co to jde.

V posledním kole jsem se navíc snažil trochu si užívat diváků a naposledy jsem si prohlížel ulice města, na kterých jsem už strávil 7 hodin. V posledních pěti kilometrech předbíhám Japonce a vzápětí dobíhám Itala, toho sice předběhnu, ale před cílem mi to vrátí. Před náběhem do rozária, které je 2 km před cílem, se mi dostane povzbuzení v češtině od místních krajanek. Na poslední dlouhé rovině mám pocity vítěze – cíl je na dosah, diváci povzbuzují a i když jsem nesplnil svůj cíl běžet pod 7:30, tak to bude hluboko pod 8 hodin. Probíhám cílem, který je pod střechou haly, hned dostávám deku a sedám na uvolněnou židli. Vzápětí dobíhá Japonec a o chvilku později vidím Jirku, který mě nakonec stáhl na 2 minuty.

Všichni jsme v euforii. Endorfiny, které jsme ze sebe dostali ve finiši závodu, a pocit uvolnění z toho, že jsme konečně v cíli, způsobují, že se všichni usmíváme a sdělujeme si dojmy jeden přes druhého. Nepříliš jistým krokem vyrážím k našemu občerstvovacímu stolu a po cestě odmítám masáž. Kdo ví, zda bych po masáži dokázal vstát. U stolu kromě Věry, které ještě směna nekončí, uvidím Zdenu, které to vzdala. Nedivím se jí, první ultra závod většinu lidí překvapí intenzitou zážitků jak bolestivých, tak těch emocionálních potom v cíli. Bohužel ale nebyl nikdo, kdo by ji přemluvil k dalšímu běhu, aby si užila i tu finální část závodu. Určitě by to bolelo, ale asi by se do cíle dostala v limitu a děvčata by měla umístění v družstvech.

U stolku si sedám na židli a prosím Zdenu, aby mi pomohla do tepláků a přezout se, sám bych to nezvládl, protože každý neopatrný pohyb znamená křeč. Potom se volnou chůzí odeberu k domácím pro foťák, abych udělal nějaké fotky těch, co ještě běží. Po chvilce vidím finišovat Jardu, ale jeho běžeckou fotku už nestihnu.

To, že jsem letos byl v cíli relativně brzo, mi umožnilo sledovat a fotit průběh konce závodu. Viděl jsem Mirka, který ve své zarputilosti zaběhl svůj letošní nejlepší výkon. Potom Petra, který je schopen i v průběhu závodu vymyslet nějaký vtip, jak se snaží na konci zrychlit. Pak běžel Honza se sklopenou hlavou, očividně bojující hlavně se svým tělem. Miladu a Pavlu jsem mohl vidět ještě dvakrát. Milada vypadala, že pokoří hranici 10 hodin, ale nakonec to nevyšlo. V euforii a rychlém finiši okolo nás proběhla a ještě půl hodiny po doběhu tvrdila, že ji vůbec nic nebolí. Potom začala také pociťovat, že 100 km není zadarmo.

Pohled na bojující Pavlu nás trochu vyděsil, protože měla triko od krve. Na otázku co se stalo, odpovídala, že se jí otevřel zavírací špendlík na čísle, ale že to vůbec necítí. Její doběh potom už byl za začínající tmy. Jediný, koho jsem neviděl a nevyfotil, byl Pavel, protože na 85.km, kde měl zároveň ubytování, ukončil závod.

Protože vyhlášení bylo až v 22:15 v sále Klinkeru, skrz který jsme celý den probíhali, spolu s Petrem a děvčaty jsme šli překvapit rodinu, u které jsme bydleli. Holky to měly moc daleko a už by to nestihly zpět na vyhlášení. Doma byl Bert a jeho nejstarší syn a bez zaváhání naší neohlášené návštěvě donesli pivo a nachystali slepičí polévku.

Vyhlášení se neslo v Japonském duchu, protože Japonci vyhráli, co se dalo. Jedinou změnou bylo, že v mistrovství Evropy vyhráli Rusové a v ženách Francouzka. Díky Jardovi, který se umístil na WMA v kategorii nad 50 let třetí, jsme ani my neodcházeli bez medaile.

Běžel jsem ve Winschotenu už potřetí, a tak jsem znal místní poměry. Přesto mě vždy překvapí atmosféra na trati závodu. Po celé trase jsou diváci, kteří sedí na chodnících před svými domy nebo se shromažďují v zajímavějších místech závodu. Například byly k vidění dvě početné velmi aktivní skupiny v důchodcovském věku, jak s řehtačkami hlasitě povzbuzují každého, kdo běží okolo.

Další zajímavostí je, že před závodem vyjdou noviny, ve kterých jsou kompletní startovní listiny, a potom vás překvapí fanoušci, kteří na vás volají jménem, a případně, když vidí, že jste z Česka, připojí i nějaké české slovo - „Tobrý den“ jsme všichni na trati slyšeli několikrát. Pokud na diváky mávnete nebo jinak jim dáte na vědomí, že o nich víte, vysloužíte si zesílenou podporu i do dalších kol.

Kromě oficiálních občerstvení vám děti na mnoha místech nabízí kelímky a houbičky s vodou. Pravda je, že tady jsem alespoň já odmítal, protože zdroj té vody nebyl zaručený, a navíc děti recyklovaly houbičky i kelímky často přímo ze země. Další věc je, že jako účastník MS můžete přijmout občerstvení pouze v oficiálních občerstvovacích zónách a je jistá šance, že vás uvidí rozhodčí.

Některé ulice potom doslova soutěží o nejlepší výzdobu. Na jedné ulici byly vlajky všech účastníků, na jiné potom brána s pozdravy v různých jazycích. Zajímavá byla Orange street, kde po celý závod nabízeli čtvrtky pomerančů. Na celém okruhu postupně hrálo nejméně 5 kapel různého zaměření, kde nejexotičtější byla skupina černých bubeníků a potom sólista, který hrál v jednom místě na dudy. Pokud byl někdo nucen jít a potom se opět rozběhl, získal velké ovace přihlížejících za svou statečnost.

Ultramaratony jistě nejsou pro každého, ale pokud ho chcete zkusit a zároveň si užít atmosféru velkého závodu, pak 100 km ve Winschotenu je dobrá volba.

Popis a krátká analýza tabulky mezičasů

V tabulce jsem vytáhl z výsledků všechny naše závodníky a celkové vítěze závodu žen a mužů. U každého běžce je v prvním řádku uveden jeho mezičas při průběhu cílem a potom čas proběhlého kola. Umístění v Open závodě je celkové, tedy muži a ženy dohromady. Ve sloupci umístění v WMA mistrovství světa je potom i informace o věkové kategorii závodníka.

Prakticky u každého je vidět, jak postupně narůstaly problémy a jak se to projevilo na mezičase kol. U Pavla a Zdeny je zřetelné, že útlum začal příliš brzo a zřejmě zde hrál roli přepálený začátek závodu.

Zajímavé je srovnání s vítězi ženské i mužské kategorie, kde oba běželi úžasně vyrovnaně po celý závod. Pokud byste si dali práci a podívali se i na mezičasy ostatních závodníků na internetu, zjistíte, že oba Japonci se právě touto vyrovnaností odlišují od ostatních a to jim asi zajistilo vítězství. Jen málo jiných závodníků dokázalo držet svoje mezičasy v tak úzkém rozpětí.

Tabulka výsledků a mezičasů

Oficiální výsledky závodu

Fotogalerie na dao.rajce