Orientační běh: jak jsem začínal

Vyzbrojen těžce nabytou zkušeností o týden později obkresluji mapu, pečlivě si překládám poznámky k jednotlivým kontrolám, zavazuji na dvakrát tkaničky a vyrážím odčinit nepěkná písmenka DNF ve výsledkové listině. Vystartoval jsem skvěle, nasadil výborné tempo, které zapříčinilo, že jsem po padesáti metrech netušil, kam běžím. Nějak jsem se ale sebral, zorientoval a dokonce jsem narazil i na lampion. Bylo na něm číslo 12. Z toho zcela jasně a logicky vyplývalo, že jsem nenašel první, ale dvanáctou kontrolu, že? Uvržen do naprostého zmatku jsem se ještě hodinu motal po lese, abych znechucený dorazil do cíle pro další DNF. Vysvětlení bylo prosté - na mém check-listu předstartovních činností jsem neměl pokyn: „Napiš si ke každé kontrole číslo lampionu a pípátka!“ Na první kontrole skutečně měl být lampionek s dvanáctkou.

O závod později jsem vyrážel na trať přesvědčený, že mě už nic nemůže překvapit. Svatá prostoto! Po prvních třech kontrolách jsem ztratil pojem o prostoru, pak o čase a nakonec jsem začal pochybovat i o příčinách toho, proč lítám po stráni zmatený jak včela na jaře. A jsem vůbec ještě na mapě? Doplatil jsem na utkvělou představu, že běžím na jihovýchod, když jsem směřoval neomylně na západ. Trať jsem doběhnul na krásném posledním místě, stále však v první dvacítce běžců.

Voda je živel, se kerým se musí při místních orienťáckých závodech najisto počítat. Můžete se jí vyhýbat někdy i celý kilometr. Ale pak se stejně neuhlídáte, konec konců jsou tu mokřady na kopci, mokřady pod kopcem, mokřady na stráni. Nakonec je nejlepší skočit do první kaluže oběma nohama, další mokro vás nerozhodí.

Během jednoho závodu můžete projít celou škálu pocitů. Uspokojení z pěkného běhu v lese, radost a pýchu z dlouhé, soustředěné navigace, která vás dovede přímo před lampion, naprosté zoufalství, když se motáte od břízy ke smrčku a vůbec nechápete, proč mapa nesedí. Překvapení, když vletíte plnou parou do bažiny, která tam nemá být a zastavíte se až po stehna ve vodě. Občas si pomyslíte i něco hodně ošklivého o stavěči tratě, jindy jej v duchu pochválíte za krásně umístěnou kontrolu, to když vás dovede nad fatastickou vyhlídku nad jezero. Když se navíc pokocháte pohledem na ladně prchající srny, jste si jistí, že se už nenacházíte na správné trase.

Stejně tak musíte spolknout pilulku BěDůch: staříky v otrhaných dresech a rozpadlých botech, kteří nevyvíjí zvlášť vysokou rychlost (ani nemohou), ale neomylně směřují optimální trasou k další kontrole. Obvykle je vidíte jen jednou, když vás šouravým krokem předbíhají, zatímco točíte zběsile mapou kolem dokola.

Orienťák pro běžce v mé zárodečné fázi vůbec není o tréninku nohou, ty můžete nabušit celkem rychle. Daleko větší problém je natrénovat hlavu. V každém závodě si uvědomuji, že z čistě fyzického hlediska by nebyl problém přidat – jen bych pak vůbec netušil, kam se řítím. Obávám se, že léta zkušeností borců, se kterými se pokouším soupeřit, budu dohánět těžko.