BĚH A TĚHOTENSTVÍ: Maraton pět měsíců od porodu
Vanda Kadeřábková-Březinová | 22. 10. 2007 | Přečteno: 1464×
Maraton ve Stromovce jsem plánovala už v době, kdy jsem tušila, že se mi narodí Mates. Rok bez maratonu je pro mne nemyslitelný od té doby, co je běhám. A jak jsem se na maraton vlastně připravovala?
Nutno přiznat, že v mnohém to byl krok do neznáma a připadala jsem si, jako bych měla běžet úplně poprvé. Možnosti na nějakou tu trojku či pětku lze totiž jakž takž odhadnout a podle toho trénovat. Pro srovnání – trojky jsem šla letos dvě, první na lize bez jednoho dne tři měsíce po porodu za 12.05, druhou ve středu před maratonem na Kotlářce za 11.34,9 (11s za osobákem, zato bez žádného extra tréninku, protože vše mířilo k maratonu).
Tělo se do bývalé formy dostává postupně, zlepšení přicházela každý týden. Jak ale odhadnout maratonská tempa, když se vše takhle rychle mění? Řídila jsem se tedy především tepovou frekvencí jak v tréninku, tak na závodech. Také mi hodně pomohly testy v laboratoři CASRI – hned po šestinedělí, teď nedávno a srovnání s loňským rokem. Je příjemné pozorovat, jak si ta laktátová křivka lehá a posunuje se doprava… Bylo mi jasné, že nemohu počítat s útokem na osobák, ale mohu jít hluboko pod čtyři hodiny, pravděpodobně i pod 3:50.
Nebo lépe?
Základní vytrvalost jsem těhotenstvím neztratila, ve vyšších obrátkách to ale bylo podstatně těžší, anaerobně nic moc. Nebyl proto problém brzy dosáhnout svých dřívějších tréninkových objemů a dokonce je proti loňsku lehce navýšit, ale všechna tempa byla pomalejší. Velkou část tréninků mne doprovázel Matýsek ve formuli, běhala jsem tedy o něco pomaleji a řídila se spíše tepy. Absolvovala jsem své běhy na 25, 30 a 24 (při posledním jsem chtěla 26-28, ale synáček v kokpitu se přihlásil o svá pr
áva) a navíc už nebyl čas. Kvůli několika závodům předtím jako liga a Běchovice, kde nemusím před tím nějak zvláště vylaďovat, jsem navíc tyhle štreky šla poměrně pozdě.
Vyhlídky na chladné počasí mne, tak teplomilné stvoření, brzdí v ještě větším rozletu. Navíc ani Matýsek, jindy záviděníhodné mimčo v noci spící, toho tentokrát moc nenaspal. A já pochopitelně s ním. K prezentaci jsem dorazila deset minut před startem.
První kilometry jsem měla jít za 5:10, pak zrychlit na 5 či 4:50, pokud mne do toho tepovka pustí. Měla jsem pocit, že vybíhám jak šnek, přesto jsem na metě byla za 4:44. Zvolnila jsem a držela si přibližně 5:00/km. Přesto to bylo s tepy občas více než na hraně. No uvidíme. Zima mi bere síly, mnohokrát jsem litovala toho, že mé běžecké rukavice zůstaly odložené v batohu. Na občerstvovačkách jsem si dávala pak už raději čaj – když jsem se napila vody, bylo mi, jako kdyby mi někdo stříkl do krku kelénem. Mezičasy 5 km 25:03, 10 km 50:51, 15 km 1:16,09. Po cestě potkávám partu Katky Klouparové a Miloše Škorpila a řadu dalších fandících lidiček, čtu povzbudivé nápisy křídou na asfaltu. Výborný nápad! U vchodu na atleťák stojí Ivo a neúnavně povzbuzuje a informuje, jak jsem na tom. Dokonalý přehled.
Pouze jednu hlášku jsem považovala spíše za dobrý vtip – že se začínám dobře rozbíhat. Pravda, přibývalo lidiček, které jsem předběhla, ale už jsem začínala nemoct. Asi to na mně ale nebylo zatím tak moc vidět. 20 km 1:41, 25 km 2:06. Pomalu zpomaluji, v duchu se modlím, aby přede mnou nevyrostla ona pověstná zeď, myslím na Matýska a na to, jak mi ho taťka přinese do cíle, jak jsme se domlouvali předem. Tak ať na mně nemusí moc dlouho čekat… Začínám cítit jistý přetlak – Matýsek je kojenec „na plný úvazek“ a doufám, že jím ještě hodně dlouho bude. Dnes se bude muset napít ze zásob z mrazáku a z flaštičky to moc neumí. Hlad ho asi naučí, když mu ještě nějakou chvíli nic jiného nezbyde…
Nějak se to přede mnou ale vrší a vzdouvá. V duchu odhazuji kameny a cihly z trosek zdi, kořeny mezi rybníky nabývají obludných rozměrů, z dvoumetrového kopečku na hlavní okruh se léčím několik stovek metrů. 30 km 2:33. U občerstvovačky beru svoji druhou tubu s Enduro Gelem jablečná příchuť, exnu do sebe tři čaje a posunuju se dál. Jestli jsem doteď myslela na čas pod 3:40, musím to už asi přehodnotit. Na 33. se snažím vycucnout zbytek gelu, pomáhám mazlavé hmotě z tuby a po rukou se mi rozlívá cosi, co svou barvou a konzistencí poněkud připomíná produkt zažívacího traktu mého drobečka. Slížu ten sladký sliz z prstů, odhodím obal a snad nějaká asociace či co zafungovalo tak, že jsem musela honem rychle zajet do boxů. Zpod tisu, nebo co to tam roste, vidím, jak mne předběhlo několik běžců, se kterými jsem si předtím dala tu samou práci.
Rychle se vracím na trať, kupodivu mne ten krátký odpočinek nezazdil. Rychle vstřebatelná energie z gelu asi zabrala také. Hravě předbíhám celou skupinku a jsem na 35. km za 3:03, přičemž chytám jakýsi druhý dech. Opět zrychluji a při 40. km 3:29 zase věřím, že by to pod těch 3:40 mohlo být. Přidávám, mám už toho ale plný kecky. Pomáhá mi představa Matýska v cíli, pár fanoušků u trati a nepřímo i několik běžců, kteří už tolik zrychlit nemohli. Cože jsem ale taťku s kočárkem nikde neviděla?
Jsou možná v cíli, říkám si a už docela bez zábran docela hlasitě ukrajuji poslední desítky metrů. Nevidím je ani tam, zato se aspoň dovídám, že jsem v kategorii na bedně. Magická hranice 3:40 mi utekla asi o 15 vteřin. Co je ale 15 vteřin v maratonu? Jsem spokojená. Navíc, nebýt té drobné zastávky či drobných zastavení u občerstvení (nějak jsem zapomněla pít „za chodu“), pod 40 by to bylo stoprocentně. Rodinku se špuntíčkem potkávám až ve chvíli, kdy se vracím z šaten. Mates spí jak dudek. Na stupně si ho tedy nakonec neberu, jak jsem původně chtěla. V duchu mu aspoň posílám pusu – a také taťkovi s babičkou, že se o něj tak pěkně postarali – poprvé byl beze mne tak dlouho.
Děkuji všem dobrým bohům za to, že jsem měla tak pohodové těhotenství a že i po porodu se mi návrat vcelku vydařil. Že jsem mohla běhat. Cítím se dobře a těším se na to, jak se po nějaké té regeneračce pořádně opřu do příští sezóny. Padne hranice 3:20?
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 7)
Justína | 22. 10. 2007, 13:10
Takže zaužívaná "pravda" o tom, že pri športovaní žena príde o materské mlieko a možnosť kojiť neplatí. Nemá na to vplyv ani maratón a dlhé behy v tréningu počas prípravy naň?
Paula | 22. 10. 2007, 14:55
To by zaujimalo aj mna:). Inac super clanok, velka inspiracia, dufam, ze po porode sa dostanem tak rychlo do formy aj ja.
vanda | 22. 10. 2007, 20:51
Tato "pravda" se hodně traduje, ale není to tak. To by musela přijít o mléko každá samice těch savců, kteří ve svém přirozeném teritoriu naběhají dle živočišného druhu desítky kilometrů.
Důležité je začít běhat postupně jak objem, tak rychlost (ono toho tělo stejně od začátku moc nedovolí) a nic nelámat přes koleno. Tělo se musí adaptovat nejen na zátěž v souvislosti s kojencem, ale i na zátěž tréninkovou, na to alespoň v rámci možností zdravě jíst, dostatečně pít a odpočívat. Kojení je otázkou nabídky a poptávky - častým přikládáním dítěte se tvorba mléka zvyšuje. Čas od času si také uvařím bylinkový Laktační čaj od Valdemara Grešíka (vyhovují mi čaje sypané, mám tak pocit, že piju skutečně čaj), ale podobně poslouží i jiné čaje, které prodejny zdravé výživy a lékárny nabízejí.
Přeji všem nastávajícím maminkám bezproblémový porod a lehký návrat. Když se opravdu chce (a není nikde žádný problém po těle), jde všechno. Díky za komentáře a ahoj brzy na závodech!
Paula | 23. 10. 2007, 08:34
Aj Justina je nastavajuca mamina?
Nam sa ma narodit babo na jar a dufam, ze sa objavim na Silvestrovskych behoch 2008.Justína | 23. 10. 2007, 08:54
Nie, nastávajúca mamina nie som :-) Ja len zisťujem a zhromažďujem informácie, ktoré by sa dali využiť v ďalekej budúcnosti.
zabza | 29. 10. 2007, 14:00
Ahoj Vando, sve minule komentare jsem psala jeste s briskem. Ted uz je konecne nas Matysek na svete, za par dni koncime sestinedeli a ja se tesim, jak opet zacnu sportovat. V tehotenstvi jsem behala zhruba do konce sesteho mesice. Pak jsem plavala a jezdila na rotopedu. Ale se vsim sportem jsem skoncila v polovine osmeho mesice, kdy uz ani jedno neslo. V poslednich tydnech jsem uz kvuli bolestem kycli a panve byla rada ze si dojdu aspon nakoupit.
Zatim tedy jen posiluji kazdy vecer svaly panevniho dna. Pred porodem jsem neverila, jak moc ochable tychle svaly budou. Porod byl trochu komplikovanejsi a citila jsem se pak dost vycerpana, takze bych stejne ani nic jineho nezvladla. Ale ted uz se tesim, jak pomalu zacnu zase behat a pak i opet jezdit na kole. Zatim aspon podnikam svizne prochazky s kocarkem, ktere mam pocit, taky dost davaji do tela.
Vozik uz mame taky pripraveny, musime jen vyresit prepravu voziku vytahem. Vice nez bezci jsme spis bikeri, a proto jsme se rozhodli pro odpruzeny vozik Chariot. Zatim sme byli s Matejem jen na par prochazkach a vypada to, ze se mu v nem libi. Chtela jsem se jen zeptat, po jakym druhu cest s vozikem behas? Napriklad na kamenitych cestach mi prijde, ze se Matej klepe moc i pres odpruzeni a i pres specialni sedacku pro miminka. (i kdyz v porovnani jizdy po stejne ceste s normalnim kocarkem je to ve voziku mnohem lepsi). A taky behas s vozikem i do kopce a z kopce? Mas u voziku nejakou rucni brzdu? Na jak dlouhy beh s vozikem tak vyrazis? Budu rada za vsechny tvoje postrehy ohledne behu s vozikem. A jeste jedna otazka, jak dlouho po navratu s behu kojis? Chutna pak Matyskovi mleko stejne?
Diky moc a at ti to beha. Gabinavanda | 01. 11. 2007, 22:14
GRATULUJU, MATÝSKOVI PŘEJU KRÁSNÝ START DO ŽIVOTA A MAMINĚ SKVĚLÝ NÁVRAT DO ZAVODĚNÍ!
Takže popořadě: Máme Kozlíka - byla jsem pro něj rozhodnutá od nějakého 7.měsíce a pořídili jsme ho, když byly Matesovi 3 týdny.Prakticky měsíc po porodu jsem s ním začínala běhat (spíše chodoběhat) a vzali jsme ho za kolo - zprvu s ním jezdil více táta, pak jsme se střídali. Taky se mi zdálo, že se v tom ze začátku hází - ale to bylo tak, když měl tři, čtyři kila - jak je těžší (už má 6,6), je taky stabilnější. Prázdný Kozlík váží jen 7,2kg(!), pak to ale naroste sedačkou, a nezbytnostmi na přebalení, převlečení apod (plínky máme látkové, pemprsky jsem od začátku taky nechtěla - tak to něco zabere) - takže je člověk za chvíli na patnácti kilech, na rovných cestách to má ale setrvačnost, stačí se rozjet a pak už jen postrkovat a korigovat směr:))
Běhám s ním víceméněpo asfaltu a nejlépe po rovině, čas od času překonám i nějaký ten kopec, ale to spíše rychleji jdeme. Terén - travnatá či lesní cesta bez výraznějších překážek je taky OK.
Z kopce máme bubnovou brzdu, jako na kole - na ruku přímo na madle, takže si můžu vozík podle potřeby přímo za běhu lehce přibržďovat jednou rukou, nemusím celým tělem. Ta se dá zaaretovat, když člověk potřebuje vozík nechat někde stát a jít například na záchod za keř nebo špuntíka přebalit-nakojit atd.
Za kolo taky paráda, šikmý kola jsou mnohem stabilnější a také dítě v tom má více místa, zvláště když už je pak větší.
A co je super, zjistila jsem, že s ním hravě vyskáču i seskáču schody - i sama(!), a to i do busu či tramvaje, když se potřebuju dostat někam jinam než na stále stejnou štreku na vítkově. Nemusím tedy hlídat jen bezbariérové spoje, kterých moc není.Jen do metra jsem si s tím zatím netroufla.
S Matýskem jsem tak odtrénovala celou přípravu na maraton - včetně dlouhých běhů na 25 a 30 km:)) člověks tím jde jen trochu pomaleji, normálně v maratonu 5 na km, s vozíkem těsně pod 6 - řídila jsem se spíše TF než tempem.Na trénink základní vytrvalosti je to paráda - neřeším hlídání a babičky si šetřím na tréninky úseků, kopců nebo na závody.
A kojení - Matýsek mi mlíko s gustem zbaští i když zrovna doběhnu, mnohdy mně nepustí ani do sprchy. Jednak asi máme to štěstí, že jsme z těch šťastnějších, co problém "kyselého mléka" nemáme...jednak mu asi po těch kilometrech opravdu vyhládne.
RSS