Hledání nulové izotermy

Při letmém pohledu z okna sportovního hotelu (v Sankt Johann im Pongau, rakouské Alpy) onoho pátečního rána je zprvu vidět jen to, že už druhý den vytrvale prší. A to se prosím mělo počasí podle včerejší předpovědi umoudřit, ba dokonce mělo vysvitnout sluníčko. Ale něco je tu při pohledu na protější hory jiné než včera. Vršky kopců jsou bílé, ba i některé pastviny pod nimi jsou zasněžené. Zatímco tady prší, tam padá sníh. A ta zřetelná čára, co odděluje bílé od zeleného, to je nulová izoterma. Čára probíhající místy o teplotě 0 °C.

Nulová izoterma se v průběhu rána ještě dále posunuje směrem dolů, zatímco tady dál hustě prší. Taková čára prostě nenechá běžce klidným. Ukážu na ni prstem a po způsobu dítěte mluvícího sotva v holých větách říkám: "Tam!" A tím momentem je vlastně rozhodnuto. Už jen čekám, že zmírní déšť...

Výprava za nulovou izotermou začíná seběhem ze svahu, na němž se rozkládá městečko, až k řece Salzachu, přeběhnutím řeky po mostě, hledáním podchodu pod železnicí a dálkovou silnicí. Pak už následuje jen vytrvalé stoupání údolím potoka Reinbach, které se postupně svírá až do úzké soutěsky.

Asfaltová cesta vede zprvu podél potoka v proměnlivém asi 13% stoupání, pak se však zvedá vysoko nad něj, jak se více a více zařezává do přilehlého svahu. Po cestě vnímám rozmanitost barev podzimní přírody, hukot vody na jezu několik desítek metrů hluboko pode mnou, a samozřejmě také sněhem zaváté stráně a kopce pnoucí se přede mnou, chvílemi zachumlané v mracích roztodivných tvarů, které se neustále mění.

Cesta se ostře klikatí a serpentinami překonává převýšení. Pro výstup nahoru jsem si stanovil limit 50 minut. Podaří se mi do té doby dosáhnout  oblasti sněhu? Zatím je stále dost vysoko nade mnou. Chvíli se zamýšlím znovu nad tím, že lidé si dávají různé cíle, různé mety, a ty jsou někdy docela pomíjivé. Tak jako nulová izoterma: Ráno sice sestoupila hodně dolů, ale nyní odpoledne se zase zvedla kamsi nahoru nade mne. Neuteče mi?

Některé pomyslné čáry na zemském povrchu jsou v podstatě stálé, jako třeba ten nulový poledník, rovník, polární kruh. Některé z nich jsou však dány spíše dohodou mezi lidmi, jak je to v případě nultého meridiánu. Naproti tomu rovník či polární kruh jsou dány tím, jak je zkonstruována a umístěna na své oběžné dráze Země ve vztahu ke Slunci. Lidská úmluva či dohoda to nemůže ovlivnit. Některé čáry na zemském povrchu už nadělaly hodně zla, například hranice mezi národy. Byly sice dány lidskou úmluvou, někdy ale spíše násilím a utrpením. Jejich časté změny byly doprovázeny oběťmi na lidských životech.

Z uvažování mě vytrhla sněhová vločka, která mi přistála na brýlích. Pro mě to byla vzdálená předzvěst nulové izotermy. Takže přece! Už se to blíží! Kolem mě se na listech některých rostlin začínají objevovat trošky sněhu. Stoupám dál, s narůstajícím sklonem terénu trochu drobím krok, aby běh nebyl silový, ale svěže lehoučký. Po několika serpentinách se dostávám do oblasti, kde již jehličnaté stromy kolem mě udrží sníh a tráva na pastvinách je nesouvisle pokryta sněhem. Také sněžení v této oblasti docela houstne. Dám si občerstvovačku otevřením úst dokořán a zachycením pár vloček na jazyku.

Uvědomuji si, že nulová izoterma neprobíhá přesně tam, kde začíná sníh. Ten se i v malém množství drží dobře i při teplotě kolem 2 °C. A tak vím, že musím dál stoupat. Zeleň je zde vždy trochu více a více pokryta sněhem. Moji pozornost i mírný údiv vzbuzují kvetoucí blatouchy s listy pokrytými sněhem. Okamžitě si vybavuji, že ještě před dvěma dny jsem na podobném svahu nasbíral hrst jahod a mohli jsme se při asi 20 °C opalovat. Co že to je dneska za roční období? Podle blatouchu je jaro, podle jahod je léto, podle krásně obarvených stromů, které opatrně odhazují své listy, je podzim, a podle sněhu je zima.

Tak se tedy dnes nulová izoterma nachází poblíž jakéhosi singulárního bodu časoprostoru, kde se sbíhají všechna roční období a kde i myšlenky jdou napříč lidstva i času. To je jakoby umocněno tím, že klikatící se cesta mě vrací zpět k potoku, který je nyní již docela malý, skáče zde z jednoho velkého kamene na druhý a v úzké rokli, z níž teče, vidím hotový prales, spousty stromů převrácených nedávnými vichřicemi. Krátké klesání mě přivádí ke kamennému přechodu přes potok, který je v tomto místě sveden do propusti. Tak se dostávám na opačný svah úžlabí. Pohled na stopky říká čas 45 minut. Říkám si, nulová izoterma se určitě podaří.

Po krátkém stoupání jsem již obklopen souvislým sněhem, jen kamenitá cesta je bez sněhu a kaluže bez škraloupu ledu prozrazují, že i zde je teplota mírně nad nulou. Ne, to ještě není nulová izoterma. Ale na mých hodinkách už je čas 50 minut. Mám se obracet? S vedoucím výpravy to usmlouvám na povolení dalších pěti minut (tím vedoucím výpravy jsem samozřejmě já, nikdo jiný tu není). Ještě několik zatáček, různě prudké stoupání, rozmanité scény včetně občasného výhledu na městečko hluboko pode mnou.

Právě když stoupání opět přitvrzuje, na hodinkách mám 55 minut a nulová izoterma nikde. Vzdát to? Nahoře nade mnou za zatáčkou se zdá být otevřená krajina skýtající výhled do okolí. Povolena je tedy ještě jedna minuta a ta stačí na to, abych na ono místo vyběhl. A pohled odtud je skutečně úchvatný: na svahy pode mnou, louky a pastviny, na městečko hluboko dole. Do tváře mi zafoukal ostrý ledový vítr, asi takový, jaký na Titaniku pocítili cestující několik minut před setkáním s ledovcem. Neklamné znamení, že nulová izoterma je tady. Že jsem jí dosáhl. Spokojeně se obracím k sestupu. Sluníčko v tu chvíli na moment prostrčí své paprsky skrz mraky, aby mě pohladilo a ukázalo světlejší tvář hor.

Pozoruhodný zážitek. Po celou dobu seběhu, při kterém opět natahuji krok k vyšší rychlosti, o něm uvažuji. Čtyři roční období vtěsnaná do několika dní. Lidské snažení pokořit různé meze a hranice. Stanovování zbytečných hranic a bariér. Pokora před těmi čarami, které nevyplývají z lidských úmluv a jež jsou na nich nezávislé. Pokora před zákony, jež nestanovil člověk.

Časová proměnnost některých hranic a čar. Ostatně – kde bude zítra nulová izoterma?