ING Amsterdam Marathon: Očima účastníka

ING Amsterdam Marathon se konal v neděli 21. 10., start byl v 10:30. Už na bratislavském letišti jsem potkal pár slovenských maratonců, a co teprve v Amsterdamu. Jako u všech velkých maratonů součástí toho amsterdamského bylo expo, kde se i vyzvedávala startovní čísla (a člověk navíc dostal pěkné funkční triko). Expo mě ale nijak nezaujalo (tedy až na jedny ultralehká Mizuna), některé významné značky tam ani nebyly zastoupeny, takže jsem tam nakoupil jen Powerbar tyčku na ráno.

Pasta-party si člověk musel připlatit za asi 12 euro, ale myslím, že to za to stálo – neomezené množství jídla, na výběr tři druhy těstovin, bezmasá a masitá příloha, navíc plno salátů, jogurty, na pití Gatorade – prostě přesně to, co člověk před maratonem žádá. Ještě jsem si prohlédl Olympijský stadion, kde byl start, abych věděl, do čeho jdu, přečetl si o favoritech závodu a šel spát.

Start byl na Olympijském stadionu. Bohužel, a to jsem zjistil až ráno, k němu nebylo snadné se dostat. Celé město uzavřené už od rána, snad každá tramvajová linka jezdila úplně jinak. Všude hordy zmatených maratonců, do každé tramvaje, ať jela jakýmkoliv směrem, vždy nějaká skupina ve sportovním nastoupila. Tak jsem taktéž zmateně zkoušel různé tramvaje, až jsem nastoupil do jedné, co měla jako konečnou stanici uvedena tu, kam jsem se chtěl dostat. Jediný problém byl, že jaksi jela na úplně jinou stranu, po dvaceti minutách projíždky Amsterdamem jsem se ocitl na úplně stejném místě v úplně stejném směru v té samé tramvaji. Pak ale řidič zvolil správnou odbočku, a tak už jsme se alespoň přibližovali ke stadiónu.

Kilometr a půl před ním ale zastavil, že už dál nejede, že je zablokovaná silnice. Tak jsem se rozklusal ke stadiónu, vystál si krátkou frontu na záchod (to jsem opravdu nečekal, že množství záchodů bude dostačující), svlékl se do závodního a s hrůzou zjistil, co za totální chaos panuje u odkládání zavazadel. Po německé preciznosti z Berlína, kdy odložení zavazadla zabralo deset sekund, trošku šok. Stálo tam asi pět šatnářů, na každou tašku lepili číslo, a kolem šílený chumel lidí, kdy každý se snaží co nejdřív své zavazadlo odevzdat.

Do startu zbývala půl hodina, jenže stadión se uzavíral za čtvrt hodiny. Nejdřív jsem se snažil způsobně čekat, ale to nikam nevedlo, pak jsem začal trošičku používat lokty, jenže ostatní byli silnější. Do toho hlasatel oznamoval: “Všichni běžci okamžitě na stadion, za pět minut bude uzavřen.” Není nad trochu adrenalinu na začátek. Nakonec se stal zázrak a já svou tašku úspěšně odevzdal. Když jsem viděl chaos tady, jen jsem se děsil toho, co mě jěště čeká, a to, jak se procpat do přední řady.

Tlačil jsem se davem, co se dral ke stadionu, až jsem se konečně dostal ke vchodu. Tam jsem zjistil, že ten bílý pásek, kde byl rozpis na čas 2:45, který jsem si s sebou nevzal, byla vlastně vstupenka do prvního sektoru. Naštěstí pořadatelé to neřešili, a dopředu mě pustili. Stres ze mně opadl, konečně plno místa, mohl jsem si dát krátkou abecedu, rovinky a vůbec se nebát, že na startu nebudu tam, kde mám být. První sektor byl hned za elitou a byl hodně malý, odhadem tak pro sto lidí. Zařadil jsem se dopředu, před nás si stoupli top běžci, pořadatelé odstranili bariéry, takže jsem dýchal Keňanům na záda a spolu s ostatními netrpělivě očekával start. Počasí bylo ideální, ani teplo, ani zima, bezvětří, slunečno.

Zazněl výstřel z pistole a hned vedle mne jeden závodník spadl, což způsobilo menší lavinu. Začalo mě předbíhat plno lidí, nechápal jsem, kam se tak ženou, ale strhnout jsem se nenechal. Vyběhli jsme ze stadiónu, každý na začátku hledá tempo, a tak se čekalo na značku prvního kilometru. Na ní mi hodinky ukázaly 3:47, tak možná jsem to s tím nepřepálením trochu přehnal, ale utěšoval jsem se tím, že je možná kilometrovník blbě postaven. Přesto jsem trošku zrychlil. Druhý kilometr jsem měl pro změnu za 3:26, takže jsem se spíše přiklonil k názoru, že jsem začal přesně, jak jsem si představoval, a kilometrovníky byly špatně umístěny. V této fázi závodu se už okolí začalo postupně uklidňovat, před sebou jsem viděl veliký chumel běžců a motorek, kde byla zjevně vedoucí žena. Dával jsem si pozor, abych je nedoběhl, protože mi bylo jasné, že ženy určitě plánují lepší čas než 2:30.

Po pátém kilometru jsme doběhli k první občerstvovačce, byly po pěti kilometrech. Voda pouze v malých kelímcích mě moc nepotěšila, ale počasí naštěstí nevyžadovalo moc pít. Kolem sedmého kilometru jsme opět probíhali kolem místa startu, to už jsem se zapojil do tříčlenné skupinky, kterou táhl asi čtyřicetiletý (a tedy jsem doufal, že zkušený) angličan. Dokonce jsem zahlédl mezi diváky i českou vlajku, to potěší. Pomalu jsme začali opouštět střed města, a přibližovat se k řece Amstel, kolem níž se poté běželo. Asi na třináctém kilometru jsme doběhli na cyklostezku, kde bohužel příjemný asfalt vystřídala dlažba. No, pražské kostky to sice nebyly, ale příjemně se po tom neběželo. Naštestí asi po kilometru jsme se zase přesunuli na klasickou cestu.

Do té doby jsem sekal kilometry zhruba po 3:37, ten patnáctý byl ale za 4 minuty, tady se měřič nevyznamenal. Když ten 16. byl opět za těch asi 3:37, tak jsem si spočítal, že bych měl asi zrychlit, kdyby mě čekalo další podobné překvapení. Kromě toho, ten Ital za mnou mi semtam šlapal na paty a před námi byla pětičlenná skupina s ženským osazením, kterou jsem si dal za plán doběhnout. Ujal jsem se tedy tempa. Kolem osmnáctého kilometru jsem zahlédl na opačném břehu řeky Amstel, podél níž jsme probíhali, na metě půlmaratonu vedoucí černou početnou skupinu. Před dvacátým kilometrem jsme se otočili zpět do centra a já zde potkal prvního nešťastníka, co přešel do chůze. Po otočce začal foukat protivítr, ale mě překvapila jedna věc – vůbec mi to nevadilo.

Na půlmaraton jsem doběhl v čase 1:16:33, což byl trošku nadplán. Skupinka, kterou jsem chtěl doběhnout, se už rozpadla, všechny jsem předběhl až na tu ženu (byla to Liza Hunter-Galvan, nakonec zaběhla 2:30), bylo mi jasné, že ona taktéž jako já zrychlila. Po pětadvacátém kilometru jsme se dostali zpět do města, to už jsem pil na občertvovačkách i Gatorade (začal jsem na dvacátém kilometru) a příjemně mě ionťák překvapil, dobře naředěný, ne ten koncentrát, co dávají v Praze. Protivítr zmizel, v dálce jsem pořád sledoval Lizu, jak se valí dopředu. Na tu asi mít nebudu, to mi bylo jasné, ale i já si pěkně prořezával cestu hromadou přepalovačů, jen jeden se mě pokusil zachytit, jinak vůbec nereagovali. Po třicátém kilometru, zrovna když jsem přemítal, jestli svou tajnou zbraň, gel (zatím jsem ho nepoužíval), sníst teď, nebo až za pět kilometrů, mě přepadla menší krize. Tím to bylo vyřešeno, gel jsem snědl, krizi zažehnal a běžel dál.

Trochu jsem se bál, jestli jsem nezačal zrychlovat moc brzy, ale pořád jsem tempo v pohodě držel. Další krize se objevila asi na třicátém sedmém kilometru, tady mi pomohli diváci, zase jsem se začal soustředit, trochu se uvolnil a opět běžel. Naštěstí zde ke konci maratonu nenastal hrůzný scénář z Prahy – nikdo vepředu, nikdo vzadu, nikde divák. Přede mnou byl vždycky alespoň jeden běžec, na kterého jsem se mohl zaměřit a doběhnout ho, někdy to bylo až příliš snadné, a divácká kulisa byla taktéž suprová. Opravdu fandili, i adresně, tedy České republice, když jsem to měl napsané na dresu. Ke konci už se mi ale lehce neběželo, ale to asi každému, pořád jsem pochyboval, jestli to vůbec doběhnu. Na třicátém osmém kilometru jsem předběhl černocha s nízkým číslem a jmenovkou, to taktéž potěšilo, i když on už jen šel.

Doběhl jsem do Vondelparku, kde byl i pátý kilometr a toužebně očekával značku s číslem 40. Pak už jsem věřil, že to do cíle nějak dokážu. Pohled na hodinky mi prozradil, že jestli poslední úsek dám za 8 minut, tak to bude pod 2:33. Moc schopen počítat už jsem nebyl, ale doufal jsem, že by to mohlo být reálné. Divácká kulisa se zvětšovala a za chvíli už jsem probíhal bránou s nápisem: Poslední kilometr. Teď už se nebylo na co šetřit, křečovitý výraz ve tváři jsem stejně měl už posledních pět kilometrů, tak jsem vyšťoural poslední zbytky sil a toužebně očekával stadión, kde byl finiš. Nastala poslední zatáčka, hlasatel oznamující mé jméno a nádherný tartan značící posledních 200 metrů. Přešel jsem do sprintu, jak jen to na konci maratonu jde, a cíl proťal v čase 2:32:57. Ihned jsem padl na zem, ale naštěstí měl ještě síly na to, abych si tento okamžik vychutnal. Opravdová euforie!

Na krk jsem dostal medaili a pomalu se vrávoral pryč ze stadionu, kde jsme dostali klasické pozávodní občerstvení – Gatorade, voda, banány, pomeranče. A pak už jsem se jen šťastný loudal zpět na hostel, vtipná byla příhoda, kdy mi jeden pán nabízel pomoc do schodů, když viděl, v jakém jsem stavu.

Můj čas nakonec stačil na 51. místo, trochu rozdíl v porovnání s menšími maratony, závod vyhrál Emmanuel Mutai z Keni za 2:06:29, v ženách zvítězila Magdaline Chemjor taktéž z Keni , prvních jedenáct mužů bylo pod 2:10, což je opravdu neuvěřitelné. Ale počasí spolupracovalo a trať je opravdu rychlá – sice samozřejmě převýšení není nulové díky několika mostům přes řeku a jednomu podběhu pod mostem, ale to jsou jen malinké náběhy, spíše příjemné rozptýlení. Další věcí, která se Amsterdamskému maratonu povedla, je několik fotek každého běžce ve vysokém rozlišení zcela zadarmo, což opravdu potěší – letos fotili běžce někde kolem 40. kilometru. Plus nesmím zapomenout na videa z trati, každých pět kilometrů a finiš, opět zdarma. Pokud si chcete prohlédnout na videu, jak trať vypadá z pohledu závodníka, taktéž můžete. A o kvalitní výsledkovce s mezičasy po pěti kilometrech ani nemluvím.

Je těžké být zcela objektivní, když se mi závod povedl, ale maraton v Amsterdamu mohu rozhodně doporučit, město samo o sobě stojí za návštěvu a maraton je až na chaos s úschovnou zavazadel a tím, že musíte v den závodu použít metro a ne tramvaj, naprosto excelentní. Doufám, že příští rok se zde opět objevím a svůj čas vylepším.