Vyšetření v laboratoři – vyplatí se?

Zdá se Vám tento nadpis povědomý? Ano, máte pravdu. Vlákno s tímto názvem totiž najdete na fóru tohoto webu. Zde čas od času probíhá poměrně bouřlivá diskuse o tom, zda laboratoř ano či ne a jaký je její význam pro přípravu běžců nejrůznějších výkonnostních úrovní a ambicí.

Vesměs zde zaznívají rozumné argumenty pro vyšetření, ale i neméně rozumné proti němu. Na tomto místě možná někdo namítne, že jako zaměstnanec jedné z laboratoří nemohu celou věc posoudit objektivně a nestranně. Ano, i to je možná pravda. V dnešní úvaze se chci ale spíše zamyslet nad jedním převládajícím dojmem, který při práci s rekreačními běžci osobně získávám a který mi také potvrzuje i uvedené vlákno na fóru. Pokud bych měl shrnout celý problém do jedné věty, pak by stačilo říci, že řada lidí výsledek vyšetření přeceňuje a připisuje mu někdy až absolutní význam.

Dnes mi ale nejde o polemiku k přesnosti dosažených výsledků, které samozřejmě vždy určitou chybou také zatíženy jsou, nýbrž o přeceňování významu toho či onoho naměřeného parametru pro běžeckou přípravu. Abych byl konkrétnější, tak ne o diskusi, zda je anaerobní práh u daného člověka na 160 nebo 161 tepech za minutu, nýbrž o přínosu laboratorních měření pro rekreační běžce vůbec. V praxi se totiž často setkávám s případy vášnivých diskusí, zda je přesně ta konkrétní hodnota správná, nebo jestli je přece jenom o jeden tep vyšší. 

Ano, samozřejmě, přesnost výsledku je na místě, jde přece o placenou službu. V podobných případech potom ale někdy paradoxně zjistíte, že tento dychtivý diskutér např. z technického pohledu ani vlastně neumí běhat. Při podrobnějším pohledu odhalíte příčinu v pohybovém aparátu v důsledku zanedbávání strečinku a v nedostatečném kompenzačním posilování. Efektivita jeho tréninku a celého snažení je v důsledku těchto nedostatků potom velmi nízká a tak jeden, i sebepřesněji určený, funkční parametr z celkového pohledu jaksi ztrácí smysl.

Myslím, že pro lepší pochopení významu laboratorních vyšetření nebude na škodu kratičký pohled do jeho historie, kdy tyto služby byly primárně určeny výhradně vrcholovým sportovcům. S jejich výstupem potom pracoval fundovaný trenér za spolupráce se sportovním fyziologem a dalšími specialisty. Snahou bylo maximálně využít výsledky v další přípravě daného sportovce a na základě pravidelně se opakující celé baterie vyšetření (řady obecných i speciálních testů), prováděných pokud možno co nejčastěji, získávat komplexní obrázek o rozvoji potřebných schopností jejich svěřenců ve vazbě ke skutečnému tréninku a ke stanoveným cílům.

Není tomu tak dávno, co na laboratorní vyšetření začali chodit i rekreační běžci, kteří se ovšem většinou jednorázově omezují na zjištění vybraného funkčního parametru (nejčastěji anaerobní práh nebo VO2 max) či v lepším případě na nastavení tréninkových pásem a s dalším praktickým využitím výsledků jsou odkázáni jen sami na sebe. Tímto se tedy dostáváme k základní otázce z nadpisu. Podle mého názoru má takové vyšetření rozhodně smysl i pro tuto výkonnostní skupinu, přesněji řečeno pro ty běžce, kteří běhají pravidelně a mají zájem, aby jejich řízení tréninku bylo co nejefektivnější.

Z tohoto pohledu je ovšem důležité výsledek vyšetření nepovažovat za všespasitelný a neměnný v čase a umět jej v přípravě využít. Výsledek je jen jedním střípkem mozaiky, ze které se skládá celá příprava běžce. Stejně tak jako na samotný výsledek vypovídající o určitém druhu vytrvalosti je v podobných případech potřeba zaměřit pozornost i na ostatní složky přípravy (rozvoj pohyblivosti, příp. rychlosti nebo síly) a nedopouštět se v nich základních chyb.

Pakliže zrovna není rekreační běžec tělovýchovným odborníkem a musí se obejít bez kontroly zkušeného a kvalifikovaného trenéra, má situaci z tohoto pohledu značně ztíženou. Dokonce si v tomto případě dovolím tvrdit, že potom vyšetření z pohledu dlouhodobějšího a komplexního řízení tréninku opravdu cenu nemá. Na druhou stranu ale ze závěrečné konzultace výsledků s klienty vím, že většina amatérských běžců, kteří na vyšetření přicházejí, má velmi slušný přehled o struktuře sportovního tréninku a tudíž jsem v jejich případě optimistou.

V případě běžců, kteří spatřují význam vyšetření hlavně v občasné kontrole trénovanosti, o jeho nezastupitelnosti zase až tak jednoznačně přesvědčen nejsem. K podobnému závěru se dopracují např. při závodě nebo na základě sledování subjektivních pocitů. Určitě se ale i v tomto případě najdou jak argumenty pro, tak i proti.

Velmi lakonicky shrnuto a podtrženo by bylo možné konstatovat, že laboratorní vyšetření se vyplatí tomu, kdo nepřeceňuje jeho význam a s výsledky umí pracovat v praxi. Při zvažování, zda jít na laboratorní vyšetření, je tedy zejména důležité si uvědomit, co od jeho výsledků očekávám a zda jsem schopen jeho výstupy využít s ohledem ke svým běžeckým ambicím, zkušenostem a schopnostem.

Přitom je potřeba mít na paměti, že řízení tréninku je multidisciplinární obor, ve kterém vedle exaktních a naměřených hodnot, zkušeností, odborné fundovanosti a erudice, hraje důležitou roli i porozumění vlastnímu tělu a jakási trenérská intuice vůči sobě samému nebo vůči svému svěřenci. Pokud by tomu tak nebylo, určitě by sport ztratil svoje kouzlo a medaile bychom mohli skutečně začít rozdávat již v laboratoři na základě jedné naměřené hodnoty.

PŘEHLED LABORATOŘÍ V ČESKÉ REPUBLICE:
Vědecké a servisní pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI Praha
Biomedicinská laboratoř FTVS UK
Ústav tělovýchovného lékařství při 1. lékařské fakultě UK
Katedra tělesné výchovy PF UJEP v Ústí nad Labem
Fakulta tělesné kultury UP Olomouc

Aleš Tvrzník
Odborný pracovník Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI Praha. Zabývá se diagnostikou, metodikou a evidencí zatížení ve vrcholovém sportu a přenosem takto získaných poznatků do oblasti rekreačního sportu, resp. fitness. Je autorem celé řady metodických materiálů a publikací. Poslední dobou se věnuje biomechanice běžeckého kroku a konzultační činnosti při výběru správné běžecké obuvi.