Radek Narovec | 9. 12. 2007 | Přečteno: 1423×
Tento článek je svým způsobem schizofrenní. Často si kladu otázku, jestli je běh individuální záležitostí nebo naopak kouzlo tkví ve společné aktivitě. Sám osobně vidím kouzlo v obojím: krásné tiché rozjímání o samotě kombinované s časově poměrně nelimitovaným pokecem o čemkoliv při společném výběhu.
Asi každý z nás začínal jako trosečník. Ostatně začít běhat vždy vyžaduje notnou dávku masochismu, snad pozůstatek diletantského přístupu tělocvikářů na školách, které povětšinou vystavilo stop na desetiletí jakémukoliv dobrovolnému běhání. Když někdo s odstupem začne běhat, většinou je to jako novoroční předsevzetí někdy na jaře, nejlépe za šera a někde hodně mimo civilizaci.
Pokud člověk neumře při prvních pokusech o pohyb delší než 500 metrů, vyhne se začátečnickým nešvarům a potížím, najednou nachází nový smysl života, nebo snad méně honosně řečeno: zajímavou a jednoduchou formu relaxace.
A tady je ona otázka: má člověk zůstat u individuálního běhu? Nepočítám do toho nyní závody, i když drtivá většina našich závodů je pořád ještě spíše o individuálním běhu...
Co člověk získá a co naopak ztrácí, když pomine lákadla běžeckých komunit, společných výběhů nebo dokonce víkendů?
V partě se asi těžko dá mlčet a nevnímat nic než přírodu. Člověk se více řehtá nebo baví o čemkoliv, místo aby na chvíli vedl dialog vnitřní. Nic jiného tak neočistí, než chvilka meditace. Ať už má formu jakoukoliv, ať končí zpoceným trikem nebo dřevěnými koleny z lotosového květu. Člověk se navrací do "normálního" života jako vyměněný, rodina jej nepoznává, zdá se tak nějak divně jiný, přiblble se usmívající. Už to není onen nervózní člen domácnosti, je to najednou někdo uvolněný, s myšlenkami jasně v hlavě srovnanými.
Má však člověk navždy opovrhnout společností? Jaká jsou rizika běžecké izolace? Má smysl zajít na společný trénink?
Myslím, že určitě. Pokud člověk nechce skončit jako trosečník na ostrově uprostřed moře lidí, neměl by opovrhovat společností jiných, byť běžecky či jinak odborně na jiné výši. Když nic, společný výběh burcuje fyzické síly a člověk najednou nachází vnitřní skryté možnosti. Pro ambiciozní běžce je společný trénink neocenitnelným barometrem jeho vlastní formy. Není většího zklamání, než když měsíce "usilovně" trénujeme, abychom při závodě zjistili, že desítky dalších trénovali ještě usilovněji.
Knihy, časopisy, internet... vše je prima zdroj informací. Ale nic naplat, přímý verbální kontakt to nenahradí. Je to i o umění začlenit se do kolektivu. Ne, nevolám po kolektivizaci alà 50. léta, ale je škoda, když běhající encyklopedie zůstávají uzavřeny, když by naopak měly moudra předávat. I ony budou odměněny, mezi běžci je spousta profesí a není nad to získat parťáka na to či ono stylem "ahoj, kolik měsíčně naběháš?".
Takže suma sumárum: běhat sám i společně. To je můj názor a těším se na ty vaše.
Radek Narovec
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
"divně jiný, přiblble se usmívající" - to se mi moc líbí :) ... jinak si myslím, že sám běhám když si chci vyčistit hlavu a s někým je to zábavnější
Mě se nejvíc osvědčilo trénovat přes týden sám a o víkendu běhám dlouhé trasy s kámošem. Já ho trochu proženu a on mě trochu brzdí, takže to nepřepaluju :-) Řekl bych, že jsme se za rok docela sehráli. Pokud se běží ve větší grupě, tak se to stejně rozpadne na dvojičky a trojičky podle výkonnosti. Pokud si člověk chce společný běh užít, tak by měl běžet s lidmi podobné výkonnosti resp. spomalit může vždycky, ale furt někoho dohánět s vyplazeným jazykem moc zábavné není. Takže podle mě - TRÉNOVAT samostatně, BĚHAT s někým.
jo, s Séfem souhlasím - někdy ale není nad to si také zatrénovat společně (tedy ve skupině lidí stejné výkonnosti nebo s odpovídajícími handicapy- například na úseky, tak aby běžci doběhli každý svým tempem, ale do cíle plus mínus společně).
Nerikam tak, ani tak, ale mam jednu zkusenost
Pred dlouhou dobou, kdy sem byl jeste sestnactilety klucik plny energie, jsem delal poctive atletiku - fakt sem makal a v treninkove "skupine" pulkaru sem byl sam. Jen sem tam sem sel nejake vikendove regeneracni behy se sprintery. Tehdy mi jako cil stanovil trener pulku za 2:08 a ja trenoval jako blazen, abych to splnil - ale nesplnil.
Kolem maturity jsem behani nechal a znovu se k nemu vratil az v 19 letech, kdy jsem si odskocil zopakovat posledni rocnik stredni skoly do USA. Trenovalo se ve velkych skupinach, vsichni dohromady sprinteri, pulkari i trojkari. Zacalo se asi mesic pred sezonou - po dvou mesicich treninku sem sel pulku za 2:06 a ctvrtku za 51.7 a delal sem finishmana ve stafete 4x4. Casy, o kterych se mi ani nesnilo. (i kdyz nijak snove nejsou)
Mozna sem dospel, mozna mi lip sednul trenink, mozna sem mel lepsi boty :))).....
Nerikam, ze to zlepseni bylo kvuli spolecnemu treninku - ale jedno vim jiste: ten spolecny trenink sem si uzil mnohem vic - od zacatku, kdy jsme si pomahali pri strecinku, pres vzajemne hecovani pri usecich az po konecne docvicovani a relaxaci. A o to by hobikum melo asi hlavne jit.
Jen tak mimochodem - ja beham vetsinou sam :))
Běhám 26 let, první rok jsem běhala sama kondičně, potom 8 let výkonnostně ve skupině asi 30-ti lidí. Když se rozpadl oddíl, běhala jsem opět sama, později jinde ve skupině asi pěti děvčat, pak jen ve dvojici s kamarádkou a nakonec, ještě na dráze opět sama.
Když to porovnám, nejlepší byl trénink s velkou skupinou, i když neběhali všichni současně, ale v menších skupinkách podle tratí. Ve skupině se líp udrží tempo, člověk si může odpočinout, když táhne úsek někdo jiný, běžci se vzájemně podporují.
Myslím si ale, že běhat ve skupině je důležité pro výkonnostní trénink, kdy člověk musí podstupovat velkou dřinu, která se v partě líp snáší. U kondičního běhání je mi to celkem jedno. Když mám příležitost běhat s někým dalším, tím líp, ale běhám ráda i sama.
Eliška