Kolik párů běžeckých bot?

Vystačím s jedním párem běžeckých bot nebo jich mám střídat víc? Je dobré běhat stále ve stejném a osvědčeném modelu jedné značky nebo je naopak vhodné vlastnit více párů bot a to i nejrůznějších modelů a značek? Skutečně platí pravidlo, že se počet jednotlivých párů rovná počtu tréninkových dní?

Tyto a podobné otázky zaznívají z úst rekreačních běžců poměrně často. Hned v úvodu je potřeba předeslat, že i v tomto případě by bylo chybou paušalizovat a spokojit se s jednou univerzální odpovědí, která konkrétnímu běžci může v praxi způsobit víc škody, než užitku. Proto se na tuto problematiku dnes podívejme optikou několika různých kriterií v souladu s nejnovějšími trendy a biomechanickými poznatky.

Výkonnostní úroveň a povrch

Z pohledu těchto „tradičních“ kriterií je situace poměrně jednoznačná. Je jasné, že začátečník běhající dvakrát v týdnu po třech kilometrech na stejném povrchu nemusí nutně disponovat celým arzenálem nejrůznějších modelů běžeckých bot a vystačí s jedním párem, který bude odpovídat právě povrchu, na kterém běhá, dále jeho technice běhu a v neposlední řadě i tělesné váze.

U pokročilejších, systematičtěji a vícekrát v týdnu běhajících lidí, u kterých se již dá hovořit o sportovním tréninku, je naopak zcela nepochybně vhodné vlastnit více párů bot, které odpovídají jednak terénu (silnice x zpevněný nebo náročný terén), tak i obsahu tréninku (jeho cílům - základní objemový trénink, rychlejší tréninky, příp. závody).

Počet jednotlivých modelů a párů je samozřejmě individuální a záleží na prioritách toho či onoho běžce. Zpravidla běžci této výkonnostní úrovně vlastní více modelů pro převládající objemovou přípravu (např. střídání silnice a krosu) a někdy i více párů na jeden povrch. Velkou výhodou střídání více modelů je vedle kvalitního tréninku na různých površích s různými tréninkovými cíli i komplexnější zatížení nohou. K výhodám potom patří samozřejmě i hygienické hledisko, kdy např. druhý den nemusíte běhat v mokrých botách.

Technika běhu

Tady je situace trochu složitější a oproti přetrvávajícím názorům poněkud odlišná. Nejnovější poznatky totiž ukazují, že pro běžce s biomechanickými problémy v oporové fázi (při kontaktu nohou se zemí) střídání různých modelů běžeckých bot vhodné není. Je celkem logické, že v případě nadměrného vnitřního propadu (pronace), nebudou pro základní objemový trénink vhodné neutrální boty, nýbrž stabilní, které běžci pomohou uvedený handicap vyrovnat.

V praxi je často diskutabilní právě střídání těchto dvou základních modelů, přičemž ale v našem případě neutrální bota problém většinou jen zhoršuje. Někdy ovšem v této souvislosti zaznívají i názory, že na rozdíl od stabilní boty neutrální obuv více rozvíjí příslušné svaly, vazy a klouby nohy a tudíž je vhodná jako „léčebný“ prostředek. S tímto názorem lze ovšem souhlasit jen částečně, přesněji řečeno jen v případě, pokud je příčinou pronace nedostatečná kondice uvedených struktur pohybového ústrojí a to jen do toho okamžiku, kdy je noha ještě schopna udržet stabilitu a než začne docházet k pronačnímu propadu.

Z praktického pohledu to tedy znamená, že běžci s pronací mohou používat i neutrální obuv ovšem jen do té doby, dokud mají techniku „pod kontrolou“. Z našich výzkumů také víme, že běžci většinou pronační propad subjektivně nevnímají – nevědí o něm, což celou situaci potom více komplikuje. V těchto případech je skutečně prakticky vhodnější používání stabilní obuvi a dodatečná cvičení na posílení podélné klenby a celkové stability kotníku (cvičení na kulových úsečích apod.).

Ani v případě, kdy je primární příčinou pronačního chování nohy v oporové fázi anatomická predispozice celé dolní končetiny („nohy do x“), střídání stabilní a neutrální obuvi doporučit nelze.

Zajímavá je i opačná otázka a sice, zda je pro běžce s bezproblémovým nášlapem vhodná stabilní obuv či nikoliv. Při odpovědi je potřeba vycházet ze specifik stabilní obuvi. Vlivem tužší mezipodrážky na vnitřní straně stabilní obuv limituje přirozenou torzi nohy (vzájemný protisměrný pohyb její přední a zadní části), která je velmi důležitá pro vyšší rychlosti běhu.

Tím, že tato bota více „vede“ nohu z pohledu podélné osy chodidla, ji při běhu tolik přirozeně nerozvíjí. Noha není tak komplexně zatěžována jako v neutrální obuvi. Na druhou stranu ovšem běh ve stabilní obuvi běžci s bezproblémovou technikou oporové fáze rozhodně nijak výrazně neuškodí.

To platí ve většině případů za předpokladu, že stabilní boty zásadním způsobem „nerozhodí“ techniku běhu, čímž by mohlo docházet k přetěžování některé ze součásti pohybového aparátu. Namístě jsou tedy opět doplňková kompenzační cvičení nohou, prováděná komplexně do všech směrů. Ani v tomto případě se stabilní obuv nehodí pro rychlejší tréninky.