Deník P. Faschingbauera: Padne už konečně 2:15?

Ozývám se po delší době, a tak se omlouvám všem, kteří třeba na moje příspěvky čekali. Naposledy jsem se ozval před více než půl rokem, začnu tedy Pražským maratonem. Nová trať se mi zdá lepší hlavně z psychického hlediska, protože se více běží ve městě a kolem trati je i více diváků.

Hned týden po závodě jsem se rozhodl, že zkusím na podzim běžet maraton znovu. Proč tedy nezkusit velký maraton, ten nejrychlejší, v Berlíně. Po týdnu klusání a regenerace jsem začal lehce trénovat. Odběhal jsem také několik tréninků na dráze, protože mě ještě čekalo 5 km při lize za Kroměříž. Pořád jsem se ale nemohl rozběhat, byl jsem z toho maratonu jako želva. Nakonec tomu odpovídal i čas na 5 km, myslím, že to bylo 14:49.

Chtěl jsem se pořádně připravit alespoň na 10 km na MČR. Pustili jsme se opět do tréninku, ale vrátily se mi zpátky pocity z loňského roku. Prostě jsem nemohl některé tréninky odběhnout. Dechově jsem se cítil dobře, ale nohy mi tuhly při tempech, které mi jindy nedělaly problémy. Např. stupňovaných 7 km (4 km 3:10, 2 km 3:00, 1 km 2:50) jsem odběhl jen 5,5 km a dál už to nešlo. Do mistrovství jsem tedy běhal jen fartleky a klusal, abych si odpočinul. Nakonec desítka v Třinci nedopadla tak zle. Závod jsem si celý odtáhl a snažil jsem se držet tempo, abych se cítil dobře. Výsledný čas 30:18 byl určitým povzbuzením před dalším maratonským tréninkem.

V polovině července jsem měl odjet do Sv. Mořice, kde měla začít hlavní fáze tréninku před Berlínem. Předtím jsem ještě běžel „pouťák“ ve Weidenu, 10 km na silnici, úplně sám v maratonském tempu za 31:40 a běželo se mi opravdu lehce. Tak jsem v dobré pohodě odjel do Sv. Mořice, ráje všech běžců. I letos tam trénovala spousta světových atletů, a tak bylo i na co koukat. Běhal jsem spolu s Honzou Kreisingerem, ale ten bohužel poslední týden dostal angínu, tak ty nejtěžší tréninky jsem musel odběhat sám. Běhal jsem bez potíží a ve dvou se také lépe běhá, takže i tréninky byly kvalitní. Např. 15x 1 km  (3:15 – 3:10) nebo 5-3-6-4-5-3,  kde liché úseky byly v tempové vytrvalosti za 3:30-35 a sudé v maratonském tempu (3:20), to vše s ohledem na nadmořskou výšku 1800 m n. m.

Bohužel jak jsem se vrátil, pohoda skončila. Začala mě opět bolet noha a zrovna v tu dobu zde nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. I když jsem trénoval, projevilo se to v kvalitě a znovu jsem měl problémy s tréninkovými tempy. Čtyři týdny před maratonem jsem měl naplánován půlmaraton. V tom termínu byl závod jen v Altöttingu, kde se běží 15 km v lese na pískových cestách, takže jsem neočekával žádný kvalitní čas, ale i tak výsledný čas přes 1:08 mě nemile překvapil.

Na začátku září jsem odjel trénovat na Zadov, ale dál jsem se trápil. V té době jsem také uvažoval, že do Berlína vůbec nepojedu. Pět km na baráži jsem bez potíží odběhl pod 3 min.
(bohužel to stačilo) a to mi dalo naději na zlepšení. Teprve dva týdny před maratonem jsem konečně běhal maratonské tréninky bez potíží a s pocitem samozřejmosti.

Berlín je opravdu světový maraton. Dokonalá organizace, nikde se nemuselo dlouho čekat. Zajímavé bylo řešení občerstvení elitních závodníků. Každý běžec měl jednoho pomocníka, který mu podával pití na každé občerstvovačce a mezi nimi přejížděl na kole. Nedocházelo tak ke zmatkům a zbytečnému zdržení.

Ještě odbočím k Hailemu. Je známo, že on je mezi ostatními Etiopany šéfem, a když se jde rozcvičovat on, jdou i ostatní, a když on zakrouží rukou, tak i ostatní. Mě ale zarazilo, že ještě pět minut před startem, kdy ostatní závodníci už byli naplno soustředění, byl Haile ještě ochoten fotit se s fanoušky.

Já jsem byl domluven na tempu s Němcem Lubinou, který chtěl také běžet pod 2:15 a vodiče mu dělal Jan Fitschen (mistr Evropy na 10 km). Ten běžel až do půlmaratónu, kde jsme byli za 1:06,50, tedy jak jsme chtěli. Ze začátku sice běžel trochu rychleji (také ho Lubinův trenér neustále brzdil), ale pak tempo udával pravidelně. Po jeho odstoupení jsem se o tempo staral já, Lubina se začal schovávat a na 25 km vzdal. Po 27. km jde trať trochu z kopce. Tam jsem měl malou krizi a utekli mi ostatní běžci ze skupiny. Ještě na 30. km jsem měl dobrý mezičas, ale na 33. km jsem se dostal do velké krize a už jsem se nevzpamatoval. Do cíle jsem se nějak dostal a výsledný čas byl opět okolo mých zakletých 2:18. Snad se to někdy prolomí. V Berlíně k tomu byly ideální podmínky. Dobré počasí a výborná trať, na které chytíte tempo už po pár metrech.

Koncem října jsem ještě běžel s Kroměříží ME klubů v půlmaratonu. Zaběhl jsem 1:07:30, ale hlavně jsme jako klub obsadili 3. místo, což je určitě úspěch. Za vítězný tým Marathona z Portugalska běžel i letošní vítěz z pražského maratonu Ornelas. Za nás bodovali Kreisinger, já, Vanko a Fekl. Letos mi prolomení hranice 2:15 nevyšlo, ale pevně věřím, že příští rok se to povede.

Ahoj Pavel