Tréninkové školy: V kolébce vytrvalců a fartleku

Tuto školu proslavila taková jména jako jsou fenomenální běžci kralující téměř nepřetržitě ve 20. až 40. letech 20. století na středních tratích až po maraton, držitelé světových a olympijských rekordů v čele s Hannesem Kolehmainenem, Paavo Nurmim, Ville Ritolou, Viljo Heinem a řadou dalších, neméně slavných jmen.

V čem tkví tajemství úspěchů finských běžců? Doposud byli američtí běžci (James Meredith, Norman Taber) i angličtí běžci (C. Bennet, R. Wilboon), známí především na středních tratích, převážně amatéry a běh byl koníčkem "vyvolených“ talentů. Že se možná běhalo o něco a pro něco, to nebudeme zkoumat, ale díky podnikavým promotérům a manažérům měli běžci i své profi kluby (Alfred Shrubb).

Běhalo se tak, jak běžec – talent, "samorost“, uměl a hlavně tělo dovolilo. Nicméně dosahované časy běžců na jednotlivých tratích dokazují určitý pokrok v přípravě. Jedinou doposud známou metodou tréninku byly především souvislé a rovnoměrné výběhy (o něco delší, než byla závodní trať) a měřené tempové úseky. Rychlost běžec buď měl, a pak běhal kratší tratě, a nebo neměl, a pak běhal tratě dlouhé.

Kvalitu tréninku většinou určoval a korigoval momentální stav běžce, profil terénu i jeho obtížnost. Ale někde "zde" se začíná souvislý a rovnoměrný běh jako řekněme "prapůvodní" metoda vytrvalostního tréninku měnit a transformovat do podoby stále ještě souvislého běhu, ale již záměrně nerovnoměrného – střídavého, s různě dlouhými a různě rychlými úseky. To vyhovovalo nejlépe tvrdým, vytrvalým a silově disponovaným typům běžců ze skandinávských zemí, kde terén a klimatické podmínky daly základ na svou dobu zcela novým tréninkovým metodám.

Za tajemstvím úspěchů finských běžců stojí hned několik "otců“ trenérů, v čele s Lauri Pihkalou (1888-1981), kteří rozpracovali tréninkové přípravy běžců do víceletých celoročních cyklů, zvýšili objem i intenzitu tréninků rozšířením na dvě "fáze" a vše postavili na bězích se střídáním a proměnou rychlosti, tempa i délky. Tomu všemu předchází zimní běžecko-lyžařská příprava pro rozvoj vytrvalosti a síly v zimním cyklu. Důraz byl mimořádně kladen na silovou zátěž dolních i horních končetin, s doplněním a udržením gymnastické obratnosti (obdoba kompenzačního cvičení) i v průběhu jarního a letního cyklu.

Struktura cyklů si zachovávala dnešní charakteristické schéma - velké objemy volně naběhaných kilometrů se postupně zkracují a přecházejí v rychlejší tempové běhy. A rychlostní úseky, které jsou díky silové průpravě velmi kvalitní, se prodlužují a přibližují k tempu pro připravované délky závodních tratí (adaptace na speciální tempo). Vzhledem k tomu, že rychlostní úseky jsou stále součástí souvislých běhů, byl výsledkem pozoruhodný rozsah běžeckých dispozic takto trénovaných běžců.

Na kolik to byla metoda intuitivní nebo sofistikovaná, nelze jednoznačně říci, ale za teorii mluví vždy konkrétní výsledky a dosažené výkony byly mimořádné a v některých případech již v historii nikdy neopakovatelné - to dokázala legenda "létající Fin" Paavo J. Nurmi (1897-1973), který dosáhl na 9 zlatých medailí z OH a překonal 31 světových rekordů na tratích od 1500 m až po 10 km. Netřeba více slov, ale bude-li zájem, můžeme se k tomu vrátit.

V tomto finském bloku by bylo přímo trestuhodné se nezmínit o pozdější "švédské škole“, která z finské školy vychází a zavádí ve 40. letech zcela nový pojem a novou tréninkovou kategorii, tzv. fartlek (běh hrou), kdy volný běh je prokládaný rychlými a různě dlouhými výběhy kopců nebo úseků. Počet zrychlených úseků i intenzita jsou převážně určovány samotným běžcem.

Otcem této metody je trenérská legenda Gösta Holmér (1891-1983) a jeho svěřenci zvučných jmen, jako byli Edvin Wide, Gunder Hägg, Arne Anderson aj., jen potvrzovali účinnost této metody. Tato všem jistě známá metoda tréninku má však dnes odborníky zase vytýkanou nevýhodu. Běh hrou se řídí více subjektivními pocity než fyziologickou a funkční potřebou běžce.

Nemohu nesouhlasit, i když osobně nedám dopustit na fartlek, který se stále aplikuje jako klasická metoda do I. a II. přípravného období běžců, bez rozdílu zaměření i výkonnostní úrovně. Co však přinesla ještě tato metoda běžcům, je nový způsob ovlivňování a řízení tréninků, a tím je sice subjektivní, ale sdělitelné měřítko i vodítko tréninkové míry kvality, jímž je "úsilí“. Pojem snadno definující i nahrazující další "měřítko", kterým je relativita a kvantifikace intenzity zátěže. Úsilí bylo rozdělováno do čtyř stupňů :

1.stupeň - volný, pomalý běh v AEO (aerobní oblast), pro běžce „motoristy“ srozumitelnější přirovnání - jen na čtvrt "plynu“,

2.stupeň - rychlejší běh v tempu na hranici AEO/ANEO (aerobně anaerobní oblast), na půl "plynu“,

3.stupeň - rychlý, tempový běh v ANEO (anaerobní oblast), na třičtvrtě "plynu“,

4.stupeň - submax. rychlost za ANEO, pro nácvik trháků a závěrečných spurtů (délku úseku udává náhlé zšeření, barevné vidění přeludů a končí ztrátou vědomí …), tj. na plný "plyn“.

Stupnice srozumitelná pro všechny běžce i trenéry, v neměřitelném terénu, bez sporttesterů, ale respektující individuální výkonnost i momentální stav běžce…

Pokud jste dočetli až sem, pak díky za trpělivost a věřte, že i tato vlastnost je pro běžce nepostradatelná.

S pozdravem a přáním dlouhého nepřerušovaného běhu v AEO

atlet veterán Franta Holý