Běžecký deník

V posledních dnech mi společnost dělá kašel a rýma, někdy rýma a kašel. Neustále se perou, kdo si moji přízeň zaslouží víc. Kondice pomalu odchází, tělo chřadne a já ometám běžecké boty od pavučin a prachu.

Do deníčku bych tak akorát mohla napsat, že za poslední dva týdny nemám v nohách víc než 2 km, které jsem stihla našlapat po domě, minimálně 3 kg navíc, které jsem stihla nabrat na váze a taky radost, že jsou tu Vánoce, ale deprese z toho, že všechny kamarádky mají minimálně 10 druhů cukroví, 7 různých dárků pro každého, vyšudleno i za topením a strategický plán, jak přežít Vánoce.

Plány byly velkorysé. Nejen, že budu někde kolem 60 kilometrů týdně v objemu, ale že zakusím i úseky a celkově něco provedu s tréninkem, abych vám všem ukázala v květnu na maratonu, jak mám pěkná záda. Kila dolů nešla a hmotu tvořící mé tělo se ani neodvažuji nazvat svalstvem. Naopak její kvalitu měřím tím, kam až se mi zaboří prst v oblasti kolem pasu.

S napětím očekávám den, kdy vstanu a nebudu mít už změněný hlas rýmou či nateklým krkem. Začnu jak jinak než pomalým klusem na 30 min a čekat, zda tělo odpoví radostí či kolapsem. Uff, už aby to bylo a mohla bych hltat endorfiny. Po takové pauze je těžké udržet mysl na uzdě. Tělo udržíte, to prostě rychleji nepoběží a netrénované brzy padne.

Co se v takových dnech píše do běžeckého deníku? Tož milý deníčku, dnes jsem, slovy dvakrát, vyšla do druhého patra, ujela 27 km v autě, přežila nervový stres třídních schůzek a vydržela hodinu a půl klábosit s kamarádkou. Nebo celou zimní přípravu shrnu do jednoho malého záznamu, lehce přehlédnutelného, jednou větou napsaného, něco jako "Běhala jsem."

Kdybych si někdy nějaký běžecký deník psala, mohla jsem si v něm teď o běhu aspoň číst. A že by bylo o čem! Nepsala, nezbývá než snít, fantazírovat a vzpomínat. A nebo opět plánovat. Předem si nadepíšu, co který den bude, kolik a jak svižně odběhnu. Poté jen odškrtnu splněno. A že to občas nevyjde? Snad to nikdo kontrolovat nebude.

Jsem přímo natěšená, až zase vpadnu do bot a stanu se součástí běžeckého světa, který se rozšiřuje z míst uličních, parkových, lesních, závodních, maratonských a virtuálních stále dál a v němž běžců přibývá. Líbí se mi různorodost osobností. Někdo se nikdy nevzdá vytahaných bavlněných triček, ať už několikráte byl tento materiál pro sport překonán.

Někdo nikdy nevyhodí vyšmajdané a roztrhané běžecké boty, protože mu připomínají všechny ty puchýře a černé nehty, někdo nevyběhne bez své čepičky, při jejímž hledání už padlo tolikrát hodně sprostých slov a někdo prostě trvá při oslovení na vykání. Někdo by bez patřičného fandovského řevu nevyšel ani do 3. patra a někoho to prostě ruší v soustředění.

Každý běžec je jiný a každý je osobnost a zaslouží si toleranci svých rituálů, chyb či nedostatků. Neberte to jako podporu někoho konkrétního, ale jako přípravu na to, až poznáte, kdo vlastně jsem.