Jak se běhá dole v dole

Byla jsem v přípravě na maraton ve Stromovce, takže jsem žádnou zvláštní fyzickou přípravu neplánovala. Stromovka ovšem skončila propadákem, který jsem navíc odnesla silným nachlazením. Jeho vinou jsem propásla 14 dnů systematické přípravy na tento těžký závod. Uvědomila jsem si, jak rychle se termín závodu blíží a v jak mizerném fyzickém stavu jsem.

Zařadila jsem tedy hlavně dlouhé tréninkové běhy, které jsem postupně prodlužovala až na 2,5 hod. K tomu jsem přidala běh do kopce a z kopce. Při sebězích jsem cítila omezení kvůli slabým břišním svalům a tak jsem je začala posilovat. Tréninkové týdny jsem měla k dispozici celkem jen čtyři, takže nic moc. Pátý týden už byl jen na vyladění, tedy na snižování zátěže a zkoušení čelovky a cyklistické přilby při běhu. I když jsem si záměrně počkala na tmu, upřímně doznávám, připadala jsem si jako exot.

Duševní příprava na takovýto extrém byla o tom, přesvědčit se, že jsem zvládla už dost těžkých akcí a ne vždy ze zcela adekvátní přípravy. Probírala jsem, v čem poběžím, jestli se v dole bude prášit (což mohlo být pro mě jako alergika-astmatika dost kritické), jaký je povrch, jestli je dostatečně vidět, jestli vydržím běžet přes pět hodin v cyklistické přilbě, jestli je možné držet nějaké tempo v takovém prostředí, abych vůbec zvládla limit atd.

Vyrazili jsme o den dříve, tedy v pátek 7.12. ráno. Ubytovali jsme se v 20 autominut (jak říkají Němci) vzdáleném areálu Ferienparku Feuerkuppe. V podvečer dorazil Pepa Kostka se svým 4-členným doprovodem, mimo jiné i fotografem (Ladislavem Chlíbkem). Do dolu může sfárat i doprovod běžce, čímž je postaráno o běžeckou kulisu.

Start závodu byl 8.12. v 10:00 hod. Po 8. hodině jsme se zaregistrovali a zařadili do fronty na fárání. Ač jsem ze Sokolova, kde se těží uhlí, tak jsem v dole nikdy nebyla. Poslední hlubinný důl na Sokolovsku byl zrušen v roce 1991 a nyní se tu těží pouze povrchovým způsobem. Ve frontě jsem si prohlížela ostatní běžce a snažila jsem se vypozorovat jakým způsobem mají upevněné čelovky.

Po nějaké době jsme přišli na řadu, nastoupili jsme do fárací klece, popojeli kousíček a do druhé klece nastoupilo dalších 10 lidí, pak zahoukali a spustili nás dolů. 700 metrů jsme sfárali za 3,5 minuty. Byla to zvláštní jízda. Vždy jsem myslela, že se jedná o pevnou kabinu a přitom ze vstupní i výstupní strany byla fárací klec uzavřena jen jakousi plachtou. Raději jsem se tedy o nic neopírala. Když jsme dole vystoupili, měla jsem takový divný nepopsatelný pocit. Možná trochu závrať.

Vydali jsme se důlní šachtou vyrubanou strojově – jakoby nekonečným tunelem, který ale není z betonu, nýbrž ze soli – kolem hrající kapely a zamířili jsme do jedné ze slepých uliček, kde byly lavičky a šatní háčky na batohy. Neodolali jsme a hned jsme vyzkoušeli slanost stěny. Ano, všude byla sůl – čistý halit.

Vysvlékli jsme se do běžeckého a šli jsme najít místo startu. Hned jsme si také vybrali na zemi kousek těženého nerostu jako suvenýr. Místy byl podklad vyleštěný jako zrcadlo. Bude nutné běhat v místech, kde je solný poprašek, protože tahle vyleštěná místa hodně kloužou. Blížil se čas startu, už zbývalo jen deset minut a teprve přifáral P. Kostka a začal se převlékat do běžeckého. Udělali jsme společnou fotku a pak se zařadili do startovního pole. Tam jsme narazili ještě na další skupinku Čechů. A pak už začalo hlasité odpočítávání v němčině.

Dav se po odpočítávání začátku rozeběhl za hlasitého povzbuzování z reproduktorů. Do toho hrála živá kapela. Asi po 700 metrech se dav zastavil a na něco čekal. Napadlo mě, že to je „špunt“, jaký bývá při PIMu, nebo že ti první asi neví, kterou chodbou se dát. Za chviličku už jsme ale zase byli v pohybu a trasa začala nemilosrdně stoupat.

Čelovku jsem zapínat nemusela, protože okolo mě bylo dost běžců, kteří svítili na cestu. Čím výš jsme stoupali, tím větší bylo teplo. Po nějaké desítce minut stoupání běžci přestávali běhat a začali chodit. Nechala jsem se zlomit a smířila jsem se s tím, že neuběhnu ani celé první kolo. Byla jsem vysušená a tak jsem využila hned první občerstvovačku po 2,5 km. Napila jsem se dost a přesto po pár stech metrech už jsem znovu měla sucho v puse.

Míjeli jsme označení 5 km a já si stopla 39 minut. Ihned jsem začala v hlavě propočítávat. Limit na půlmaratonu takhle stihnu nejspíš jen tak tak. Každý 2,5 km byla občerstvovačka a já byla nucena využít všech. Prohlížela jsem si všechno, co bylo možné. Jak jsou daleko od sebe světla, kde jsou jaké odbočky, co je ve výklencích. Prohlédla jsem si po straně stojící a vrstvou soli zanesená vozidla. Asi kilometr před průběhem do dalšího okruhu jsem uviděla i krápníky.

Při průběhu místem startu jsem musela zastavit, aby mi pořadatelka mohla načíst čip, připnutý vedle startovního čísla. Pak se ozvalo z reproduktoru, že běží Češka Dagmar Hůrková. Do druhého okruhu jsem nabíhala s myšlenkou, že bych ráda stihla limit, to znamená, že se smím zpozdit oproti prvnímu okruhu jen cca o 10 minut. Už jsem věděla, co mě čeká. Člověk vyběhne několik stovek metrů stoupání a za zatáčkou se ukáže další, ještě strmější úsek. Morálka dochází, zvlášť když i ostatní jen chodí. Ale přijela jsem na maraton a tak ten limit musím zvládnout.

Prudké kopce jsem chodila, mírné táhlé běhala, i když ostatní kolem mě chodili. Pole se už značně roztáhlo a prořídlo. Začala jsem tedy používat svou čelovku, hlavně abych viděla pod nohy a mohla se tak vyhýbat potenciálně kluzkým plochám. V podstatě to byly vyježděné koleje od vozidel. Uprostřed trasy a na krajích byly nánosy solného písku. Občas jsem zaběhla i do hlubšího písku a to také bralo síly. Když jsem se podívala nahoru do světla své čelovky, uviděla jsem v něm rozvířený prach. No, obyčejný prach to není, to už bych nemohla dýchat. Na sůl alergická nejsem, takže strach z tohoto typu zdravotních problémů pominul.

Na začátku třetího okruhu jsem si oddychla. Byla jsem ráda, že mám splněný limit a že můžu v klidu pokračovat. Najednou se mi běželo hodně snadno, nic mě nesvazovalo a já měla pocit, že to není tak těžké a uvažovala jsem o atakování pěti hodin. Vylezla jsem celkem svižně první nekonečné stoupání, za ním proběhla motokros v délce snad 2 km, vylezla druhé drsné stoupání, zase běhatelný motokros a když jsem se dostala k mírně stoupající pasáži, kterou jsem v předchozích kolech běhala, stehna i hýždě zdřevěněly a nechtěly hlavu poslouchat. Do toho mě začala bolet kyčel a kolena. Všechno to, co bolí při maratonu tak někde kolem 30.-35. km, tady začalo již po 25. km.

V dlouhém klesání před koncem okruhu mě předběhly dvě běžkyně. Do čtvrtého okruhu jsem nabíhala s tím, že bych mohla zkusit udržet asi minutovou ztrátu, kterou si mezitím vytvořily. Třeba patří do mé kategorie. Několik minut se mi to dařilo, dokonce i ztuhlé nohy se mi podařilo rozhýbat. Asi v polovině prvního nekonečného stoupání mi ale začalo být obzvlášť vedro. Začala se mi motat hlava a kdyby tam bylo zábradlí, visela bych na něm.

Po vyškrabání se na vrchol jsem uviděla děvčata, jak si povídají a pomalu se mi vzdalují mimo záběr. Při motokrosovém pobíhání nahoru dolů se můj stav ještě zhoršil. Žaludek dal jasně najevo, že už toho má dost a že odteď se bude jenom chodit. Postupně mě předběhli ještě asi tři mladíci a najednou jsem osaměla. Potácela jsem se sama labyrintem sem tam osvětlených chodeb. Sůl pod nohama křupala. Čelovku jsem nezapínala, neboť kvůli chůzi jsem vidět pod nohy nepotřebovala. Měla jsem pocit, že jsem poslední.

Asi 2 km před cílem, kde se rovina začíná sklápět dolů, jsem za sebou uslyšela dupot. Při ohlédnutí se mi zdálo, že se za mnou pohybuje běžkyně. Zapnula jsem čelovku a pokusila se o běh. Ještě pořád tam pár set metrů před cílem stál fotograf. Ani jsem se nesnažila o nějaký úsměv. Jen ať je vidět ta dřina! Pak už jsem vběhla do cílového koridoru. Slečna v cíli mi pípla čip a ještě než mi dali medaili na krk za dokončení, začali na mě mluvit. Že prý jsem druhá a že musím hned na vyhlášení. Moje pocity byly vskutku smíšené. Považovala jsem svůj výkon za mizerný a bednu jsem za něj opravdu nečekala. I když nás bylo ve věkové kategorii jen šest.

Pořadatel, který mě odváděl na vyhlášení, se snažil se mnou konverzovat a vtipkovat. Moje úroveň němčiny je však již fatální. Celkem dobře rozumím, ale nejsem schopna se vyjádřit. Tím méně zničená takovouto zátěží. Moje odpověď na otázku náročnosti běhu tedy zněla jen: „Einmal und genug.“

V koncertním sále, kde byla úžasná akustika, jsem potkala již převlečeného Pepu Kaláta, který byl ve své kategorii padesátníků za čas pod 3:45 hod. druhý a Pepu Kostku, který v kategorii šedesátníků skončil časem 4:53 hod. na 4. místě.

Z lístečku vytištěného z počítače v cíli jsem vyčetla svůj čas - 5:23:43 hod. a i to, že mi cesta ze slavnostního na skutečný start, který byl v místě oné „zácpy“, trvala 4 minuty. Sluší se dodat i výsledky dalších Čechů. 15. v kategorii skončil Tomáš Dittrich za 4:23:23, 19. Evžen Ge za 5:09:05, 6. Ivana Pilařová za 4:56:33 a hned za ní Jitka Knýřová v čase 5:06:19.