Vánoční skrytá síla běžců

Tomu klukovi už bylo dost přes třicet, ale pořád mu zářily oči, když mně vyprávěl svůj příběh. Jako dítě dostal od rodičů pod stromeček své první tretry. Byl to pro něho tak drahocenný dárek, že s nimi pak uléhal, v posteli si s nimi povídal a spolu pod peřinou plánovali velká vítězství.

V životě pak na stadionech zažil omamnou radost z prvních míst a pocity štěstí stát "na bedně". Ale také hořkost porážek, bolestivé operace a slzy zklamání, které ukrýval před světem do ručníku. Přes řadu potíží opětovně zaklekal do startovních bloků, kdy s odvahou sobě vlastní se vždy hodlal poprat na dráze nejen se soupeři, ale především sám se sebou.

A i teď ho životem stále provází připomenutí tehdejších vánočních nocí, vzpomínka na první tretry a síla odhodlání z dětské postýlky. Pokládám si někdy otázku, kde se bere v lidech ta vnitřní síla a odvaha jít "do toho" v dobách, kdy se nedaří a člověk už čeká jen na zázrak, protože všechny logické argumenty a tréninkové teorie, vysvětlující příslušný problém, spolehlivě selhaly.

Proč se člověk – běžec pořád vrací na svou cestu a chce doběhnout něco, o čem vlastně ani pořádně neví, co to je? Proč Veronika dokončí trénink, přestože cítí, že jí na chodidlech nabíhají puchýře a budou bolet kolena a záda, proč se Jirka po těžkých operacích chce znovu vrátit na dráhu, proč se Sebastian po x únavových zlomeninách vracel na stadiony, aby vyzkoušel svou odvahu a sílu ducha? Jak to, že někdy vy sami běháte všechno možné i nemožné, a přesto pokrok, který očekáváte, se ne a ne dostavit?

 Ale potom přijde čas, nějakou dobu si odpočinete a vy se znovu vracíte na svou lesní cestu či silnici a všechno je lepší. Zlepšení si pak můžete vysvětlovat třeba superkompenzací či dodržováním principů sportovního tréninku nebo nevím čím ještě. Ale já věřím, že jakýsi kousek v srdci, kde sídlí to, co lidi nazývají tím "otřepaným" slůvkem "láska", láska k běhu, způsobí, že v těle se rozlije zvláštní síla, která vás nakonec přivede ke splnění vašich snů a tužeb.

A proto se běžci před závody nebo těžkými tréninky ponořují do sebe, dívají se do svého nitra a zjišťují, zda mají dost sil, aby dokázali správným způsobem na trati využít všechny své síly a schopnosti. Aby pak dokázali vdechnout opravdový život do okamžiků, kdy jde jakoby o všechno. Do těch okamžiků, o kterých vy dobře víte, že i když jste mezi spoustou lidí, přece jste tak strašně sami. Ale pak váš běh skončí. Všechen tlak z vás spadne. Pomalu se vydýcháváte a srdce, které se mohlo roztrhnout, se zklidňuje. Cítíte v sobě klid a mír.

Běžec někdy na všechno zapomene. Když ale běžel svůj velký závod, pamatuje si, že běžel jakoby v tunelu a necítil žádnou bolest, jen nějaká zvláštní síla ho hnala vpřed. Cítil se lehounký jako pírko a bylo mu krásně. Ale někdy si zase pamatuje každý krok a každé místo, kterým probíhal a vůbec všechno, co se mu míhalo před očima.

Nemůžete ale pořád závodit a nemusíte běhat zrovna pro medaile. Pro většinu z nás stačí, že si můžeme třeba povídat při běhu se svými kamarády nebo se stromy, které ubíhají kolem něho. Nebo potkávat při běhu někoho, koho potřebujeme zas a znova vidět. A asi tyhle hezké pocity a spousta jiných, které se nám později připomenou a zahřejí srdce, potřebuje běžec ke svému životu. A tak mám jedno přání pod váš stromeček: "Zahřívejte svá srdce láskou a během. Běhejte pro silný život. Poběžte s námi."

Vláďa Korbel