Tréninkové školy: Protinožci vaří dobrou kaši

Které osobnosti obohatily světový běh na opačném konci zeměkoule? Jaké byly jejich tréninkové metody? Z kterých světových akcí si tito běžci odnesli vavříny? V dalším díle seriálu o tréninkových školách nás atlet veterán, Franta Holý, zve na návštěvu do Austrálie.

Ve zdokonalování intervalových metod tréninků pokračuje celý běžecký svět. Jak jsme si již naznačili minule, matematické možnosti dávají v kombinacích s opakováním nespočet variant této metody, ale nejdůležitější zůstává schopnost a odolnost běžce/běžců dodržet nastavené schéma. Zde musím opět upozornit, že intervalové metody samy o sobě k cíli nevedou, protože až vyvážený a optimalizovaný komplex tréninkových metod "šitých" na míru může dovést běžce až tam … třeba i na Olymp.

Rozepisovat zde rozdělení intervalových metod mi připadá, jako kdybych notorikovi doporučoval, jestli je lepší brát antabus před spaním, nebo až po jídle… Zkusme popojít a podívat se za moře, kde chlapci za vodou začínají psát historii zlatým písmem a tou je "australská a novozélandská škola".

Ne, že by jinde neexistovaly nebo nebyly také zajímavé a originální metody tréninků s dalšími běžeckými hvězdami jako např. v USA, Rusku nebo Anglii, Francii, Polsku aj., ale to by byly "neverending stories".

Snad jen jednu zajímavost, kterou byly v té době dvě odlišné linie "škol" a to bylo především v USA, v Německu a tam, kde si experti zakládali na teorii absolutna. Tam si sportovní a další odborníci stanovili pomocí komputerových modelů a stovek kinogramů ideální "vzorec typu běžce včetně jeho "anatomie" pohybů, kterému se pak ve svých trénincích pokoušeli přiblížit. Samozřejmě i s pokusným atletem "králíkem".

Naopak v Ruské i Francouzské škole/linii sázeli odborníci a experti na jedinečnost a neopakovatelnost sportovního jedince, kterému příroda tam přidala a onde ubrala, a tento "prototyp" respektovali a ovlivňovali v růstu výkonnosti jen tam, kde bylo třeba. Zásadně se nesnažili měnit styly běhu, které podle našeho Emila Zátopka potvrzovaly a dokazovaly, že běhat, a to skvěle, se dá i zrovna oku nelahodícím stylem. Pozor, to ale všechno bylo, dnes je situace zase jiná, protože pokud jsou výkonnosti běžců tak vyrovnané, hraje roli i ten nejmenší detail v rozdílu od "ideálního", potažmo od "absolutního" …

Vrátím se ale ke dvěma legendám na druhé straně zeměkoule. Ti si vzali z každé doposud známé "školy" něco … a smíchali to svým osobitým přístupem v "nové" tréninkové metody. Oba dva však použili zcela odlišné postupy, ale shodli se na společném předpokladu být dobrým běžcem – mít a neustále zdokonalovat techniku běhu.

Prvním představitelem australské školy byl Percy Cerutty (1895 - 1975), více známý pod přezdívkami "Herodes, Drtič aj.". Jeho krédem byly tyto, vše vysvětlující, zásady : 1. Chceš-li něčeho dosáhnout, musíš se naučit - umět se "mučit"! "No pain, no gain!" (Žádná bolest, žádný pokrok). 2. Vyhledávej vše, co Tě činí tvrdým a odolným! 3. Poštvi se sám proti sobě, kdykoli cítíš, že ochabuješ! 4. Probuď v sobě tygra! (Jen na okraj pro ty obeznámené: Ve Studené jsme probouzeli Pardála, ale ten spal a zřejmě spí dál. Bude potřeba ho zase brzy "probrat a třeba i stáhnout z kůže" nějakým tím soustředěním).

Při bližší analýze prostředků, které Cerutty používal v trénincích, zjistíme nápadnou podobnost se Zátopkovými metodami – usilovné, několikahodinové pochody a běhy se zátěží; nekonečně dlouhé běhy v pískových dunách a kopcích (Emil ve sněhu a v těžkých botách); posilování celého těla i s činkami … a neodmyslitelný "pahorek , kopec písku, který se opakovaně vybíhal až do bezvědomí. Pozn. autora - taková malá "škola hrou".

Struktura cyklů pak vypadala následovně : I. Přípravné, kondiční období, terén – 6 měsíců vytrvalosti a síly; zajímavostí byla vytrvalost, která nebyla postavena na dlouhých rovnoměrných bězích, ale na i 30km dlouhých bězích, v neustále střídaném tempu … II. Předzávodní období, terén – 3 měsíce tempové vytrvalosti s "intervaly"; opět ve vlastním pojetí - když chci zaběhnout míli, 10 mil v takovém a takovém čase, tak v co nejrychlejším tempu dané trati musím běhat až kam vydržím), tedy nácvik speciálního tempa poněkud ne nelogickou cestou, ale určitě ne nejefektivnější … III. Závodní období, stadion, dráha – 3 měsíce nácviku rychlosti a speciálního tempa – závody.

Trenér se závodníky žil a podřizoval jejich životy jedinému cíli – vyniknout, být první s vědomím, že druhé místo je vlastně prohra … Ale i tvrdá a agresivní tréninková škola "fanatismu" měla své protagonisty, mezi kterými vynikal mílař světové třídy Herbert Elliott (nar. 1938) a vytrvalecká legenda Ron Clarke (nar. 1937). 

Abychom však neztratili kontinuitu tématu, otevřu kapitolu dalších trenérských osobností, a tou je skutečně "nesmrtelná" legenda Arthur Lydiard (1917 – 2004). Do historie běžeckého sportu se zapsal jako prvotřídní psycholog a znalec běžeckých potřeb. To vyplývá z jeho zkušeností, protože byl také velmi dobrý maratonec.

Tréninkové metody byly zcela opačné oproti Ceruttymu. Jeho krédem bylo motto - Trenér je jen konzultant, který Vám úspěch nezaručuje … Zde předkládám několik zásad pro dokreslení profilu osobnosti Lydiarda: 1. Sportovce získáte nejlépe osobním příkladem. 2. Pokud běžec projeví zájem – je potřeba ho "tvarovat" a hlavně brzdit jeho počáteční euforii a nadšení. Spěchat netřeba … 3. Nevyžadujte přesné (slepé) plnění tréninkových úkolů, konzultujte momentální stav a hledejte, optimalizujte tréninkové jednotky tak, aby bylo dosaženo plánu, potřebného objemu, dostatečně tempových úseků, rychlostních intervalů atd. 4. Nestanovujte žádné "podmíněné" cíle v závodech, eliminujte psychické bariéry, negativní pocity a tlak odpovědnosti sportovce. 5. Vše směřujte a veďte k osobní iniciativě. 6. Vštěpujte sportovci nezdolnou víru ve vlastní schopnosti a sílu! To je meritem snah a poslání Artura Lydiarda, který mimo jiné rozšířil svoji slávu i sportovní osvětou ve vztahu k lidskému zdraví.

Tato osvěta se stala národním programem ve Finsku, kde president Urho K. Kekkonen projevil svůj vztah k problému člověka (v 60. letech má Finsko nejvyšší procento úmrtí na kardiovaskulární selhání) a pozve si k řešení Lydiarda. Do dvou let běhá téměř 1 milion joggerů a pár set kvalitních běžců, z kterých se později etabluje i dvojnásobný olympijský vítěz Lasse Viren (nar. 1949). Finsko je zachráněno. Jak jsou některé "neřešitelné" věci řešitelné …

Další působnost a vliv Lydiardovy školy vidíme nejen v Evropě, ale i v USA, kde opět iniciuje nový životní styl - jogging "běh pro zdraví". K vlastnímu tréninku Lydiarda - známá je např. struktura celoroční přípravy i s objemy špičkového mílaře, další atletické legendy "novozélandské školy" Petera Snella (nar. 1938): I. Objemová příprava – 10 týdnů, cca 1 700 km; II. Trénink v kopcích – 6 týdnů, cca 500 km; III. Speciální trénink – 12 týdnů, cca 1 300 km (až někde zde se diferencují doposud shodné metody i kilometráže společných tréninků mílařů, vytrvalců i maratonců); IV. Závodní období – 16 týdnů, cca 1 300 km; V. Přechodné období – 8 týdnů, cca 800 km. Celkem 52 týdnů s 5 600 km dává odpověď, kde se objevila tak neskutečná vytrvalost (maraton zaběhl Snell bez speciální přípravy – přímo z tréninku, za 2:42hod), u silově a rychlostně disponovaného mílaře, dovolím si říci, který doposud neměl v historii obdoby. Také 2 zlaté olympijské medaile z 800 m a 1 500 m na XVIII. OH v Tokiu to dokazují. Byl to běžecký "kůň i bůh". Přiznávám se a zamačkávám slzu, můj velký idol, ještě i dnes …

Mezi další svěřence, které Lydiard "stvořil k obrazu svému", patří také John Davies (bronzová medaile z OH v Tokiu 1964, 1 500 m), Murray Halberg (zlatá medaile na 5 km na OH v Římě), John Walker (světový rekord na 1 míli, zlatá medaile na OH v Montrealu) aj.

S pozdravem a přáním všeho nej... atlet veterán

Franta Holý