Rivalství a krásná soupeření

Je škoda, když takové pojetí rivalství proniká i do sportu. Když se sport stane příležitostí k tomu, aby se jeden vyvýšil nad druhého, aby ten poražený právě tak jako ten slabší kohout odešel schlíple ze sportoviště. Takové nezdravé a neregulované rivalství, soupeření, ba soutěžení, je bezohledné, sebestředné, egoistické.

Jeho projevy jsem pozoroval při dvou příležitostech na fotbalových utkáních žáčků. V jednom případě nadšený táta – fanda křičí na synka: „Zramuj ho!“, aby totiž jakýmkoli zákrokem zabránil pronikajícímu útočníkovi - protihráči ohrozit jeho branku. Na jiném utkání jsem si všiml, jak obratně umí chlapec spadnout na zem při pouhém náznaku faulu a jak tam leží na trávě s bolestným výrazem v tváři, dokud rozhodčí nenařídí pokutový kop a pak teprve vstává ze země a evidentně bez jakýchkoli potíží pokračuje ve hře. To jsem si říkal, jak rychle tyto manýry umí mladí odkoukat od těch starších, jen aby získali výhodu, která jim nepřísluší.

Ať si můžeme fandit jakkoli, že běžci jsou něco jiného, není to tak automatické. Svědčí o tom příhoda Anny Pichrtové, když jí při půlmaratonu, byť nechtě, podrazil nohy běžec, zjevně hnán dopředu velkými ambicemi. Svědčí o tom i můj zážitek asi rok starý, kdy při jednom závodu po startu se kolem mě v hustém klubku vehementně prodírá dopředu běžec. Nejprve do mě vráží zezadu, pak z boku loktem a pak mě málem ještě kopne při zanožování. Asi mě tak chtěl potrestat za to, že jsem se před startem postavil o jednu nebo dvě řady víc dopředu, než kam jsem patřil. Ale mohlo to být i tak, že onen běžec jen sám zaspal dobu a pak to chtěl v té největší skrumáži dohánět.

Proč se někdo musí uchylovat k takovým věcem, jako je strkání, vrážení, píchání loktem, šlapání na paty? O co mu jde? Chce vyhrát? Stejně nevyhraje. Nebo chce právě na tomto závodě dosáhnout svého životního výkonu a nenechá si v tom překážet žádným ze soupeřů?

Je moc dobře, že většina běžců své ambice a soupeření pojímá poněkud kultivovaněji. Být poražen pak neznamená ostudu, při níž je nejlépe se zahrabat do písku. Jako kluk jsem nechápal, co to znamená umět prohrávat. To jsem si říkal, že prohrávat není žádné umění, ale vyhrávat, to je těžké. Dnes chápu, co to je úcta k soupeři. A mohu pak pozorovat takové nádherné projevy kultivovaného soupeření.

Dva běžci ve věku kolem 50 let běží závěrečné kilometry závodu. Chvíli je vpředu jeden, pak druhý, tempo se pomalu stupňuje. Jeden se poněkud odpoutává, jak se přibližují k cíli. Ten druhý však v závěrečných 200 m přidává do finiše. Stahuje náskok, blíží se k tomu prvnímu. Ten však slyší jeho kroky a také nasazuje finiš a svou pozici v posledních desítkách metrů udrží. Oba proběhnou cílem, podají si ruce a padnou si do náruče… A děkují si vzájemně.

Jiná příhoda, té předchozí velmi podobná. Opět muži kolem 50 let. V seběhu asi 500 m před cílem jeden velkými kroky předbíhá svého soupeře. Získává až 10m náskok. Asi 40 metrů před cílem se však klesání obrací v středně prudké stoupání. Hned v prvé fázi stoupání soupeř intenzivně zahrabe nohama a dostává se před něj. Náskok několika metrů si pak podrží ve stoupání až do cíle. V cíli si oba podávají ruce, děkují si a ten druhý se vydýchává na rameni toho prvého.

Nejde o ojedinělé případy. Ani v jednom z těchto příběhů se nejednalo o běžce na prvých pozicích v závodě. A přesto právě taková soupeření jsou krásná. Protože motivují k úsilí, a přesto respektují soupeře. Soupeř zde není protivník, ale parťák, kolega, přítel, někdo, kdo si zasluhuje úctu a vážnost.

Při Veverské etapě Moravského ultramaratonu se mi na kamenité cestě stalo, že jsem o jeden kámen škobrtl, už jsem to nestačil uřídit a šel jsem k zemi. Okamžitě u mě zastavuje jedna z běžkyň, podává ruku a ptá se, jestli se mi nic nestalo. Vstávám, děkuji, běžím dál. Pár oděrek mi ošetří na nejbližší občerstvovačce, ale dojem z krásného sportovního gesta mi zůstal po celý zbytek toho maratonu.

Ano, té běžkyni nevadilo, že kvůli mně si pohoršila čas asi o 10 sekund. Říkám-li, že to bylo sportovní gesto, rozhodně to nebylo prázdné gesto. Je to vědomí, že nejen při běhu, ale i v životě sice můžeme leckdy a v lecčems soupeřit, ale vždy připraveni si pomoci, aby totiž vítězství jednoho nebylo na úkor toho druhého. A při běhu nebuďme zlí sokové, rivalové, kohouti, ale krásní soupeři, přátelé, parťáci.