ROZHOVOR: Běhu navždy propadlý Ivo Domanský

Je stále pln elánu, sleduje běhy, běžce, běžkyně, radí, chválí i kritizuje, polemizuje, hodnotí, pomáhá. Nevím, jestli si vede evidenci závodů, kterých se zúčastnil; jednou se prý vyslovil, že chce objet všechny akce v tehdejším Československu. Běžec, chodec, trenér, rozhodčí, pořadatel, šéfredaktor, knihovník, dopisovatel a novinář - Ivo Domanský.

PŘEVZATO SE SVOLENÍM ZE STRÁNEK TJ SOKOL UNHOŠŤ

Ivo, začnu trochu statisticky - prosím, uveď nám něco z tvých výkonů.

Když statistika, tak statistika. První závod 17. dubna 1957 na Strahově 3000 m na dráze v rámci přeborů Karlovy univerzity. Od té doby cca 3500 startů (převážně běhy, ale i v jiných sportech). Několik let to bylo i přes 100 startů ročně.

Osobní nejlepší výkony: 3000 m dráha 9:36,0; 10000 m dráha 34:59,4; maraton 2:44:09,2 a 100 km 7:41:33. V chůzi 50 km na silnici 4:46:07,8; 24 hodin na dráze 121 mil 164 yardů (něco přes 193 km, myslím).

Byl jsi jedním z těch, kterým se podařilo turisticky a běžecky rozhýbat Československo. Tvůj dálkový pochod "Za Kladno štíhlejší" se snad šel o něco dříve, než "Prčice", časopis "Maratón - Běhy mimo dráhu", který stále vedeš, se stal oblíbenou četbou stovek běhajících. Máš za sebou bohaté a plodné sportovní období. Dokázal bys vyslovit, co tě na sportu lákalo, co ti přinášel, anebo i odnesl?

Víc mi toho dal, než vzal. Díky sportu jsem na vojně tři týdny po nástupu zase mohl chodit z kasáren na závody, dal mi určitou fyzickou odolnost (v zaměstnání jsem neměl ani den pracovní neschopnosti) a sílu lépe překonávat různé životní strázně. Naopak mi vzal spoustu času a asi i trvalé rodinné zázemí. Ale nelituji, stejně by to nebylo nic platné.

Při sportovních toulkách jsi navštívil hodně zemí. Který kontinent ti chybí, a na co z ciziny vzpomínáš nejvíce? Kolika řečmi ses domluvil?

V Evropě jsem nebyl v Bělorusku, na Islandu a v San Marinu, z kontinentů v Austrálii a v Antarktidě, někdo k nim počítá i Jižní Ameriku, takže tam jsem taky nebyl. Celkem jsem spatřil asi 60 zemí, nejvzdálenější Nový Zéland, nejvíc mě fascinoval Omán, nejzvláštnější země byly KLDR a Saúdská Arábie. 

Na svých cestách jsem vystačil s poměrně dobrou znalostí ruštiny a o něco horší angličtiny, jinak lámaně se domluvím německy a o běhání také v pár dalších řečech.

V době tvé největší závodní činnosti nebyly vůbec k mání různé energetické nápoje, speciální tyčinky apod. Na co (jídlo a pití) jsi běhal (chodil) nejraději?

Obliba energetických nápojů přišla ve chvíli, kdy jsem s výkonnostním během již končil. Pili jsme, co dům a hospoda daly, s jídlem to bylo stejné. Před závody jsem jedl hodně sladkého, ale ne žádnou Saltinovu dietu, jsem natolik neukázněný, že bych to nevydržel. Před chodeckými závody na 50 km jsem se lehce najedl i 30 minut před startem, bez problémů. Je to ale individuální schopnost, žádný recept.

Co ty a Kladno?

V Kladně jsem žil v letech 1962–1974, a to je dost velký krajíc ze života. Prožil jsem tam rok 1968 a nikdy nezapomenu na noc ze 20. na 21. srpna, kdy mne probudila sovětská letadla, přistávající na Ruzyni.

V lapáckých lesích jsem naběhal a nachodil tisíce tréninkových kilometrů, zorganizoval prvních 15. ročníků uváděného dálkového pochodu Za Kladno štíhlejší a s dalšími členy oddílu chůze tehdejší Lokomotivy Kladno pořádal „Kožovku“ od 3. ročníku, když z jednoty odešli házenkáři, kteří tento závod vymysleli a pořádali na poněkud jiné trati.

Takže ke Kladnu mám trvalý vztah a měl jsem tam i jiné vztahy, které odvanul čas.

Jsem moc rád, že jsi mi jednou na Lokomotivě - právě v cíli dálkového pochodu "Za Kladno štíhlejší" - řekl "přijď zas příště a určitě to uběhneš", že jsi mne "zaučil" do tajů běžeckých i pořadatelských.

Ivo, přeju ti, aby sis to krásné jubileum, které tě v letošním roce očekává, užil ve zdraví, svěžesti a stále v plné síle.

rozmlouval Zdeněk Kučera z TJ Sokol Unhošť