Miloš Škorpil: Jak jsem byl lapen během

Bylo to už dávno, psal se rok 1965. Startoval nový ročník Běhu Mladé fronty. Místní kolo v Horních Počernicích se běželo v Pražském háji, což bylo, co by kamenem dohodil, od mého bydliště. Navíc kamarád Jirka Kulštejn, který již půl roku chodil do atletického oddílu, mě lákal, ať to jdu zkusit. Šel jsem, vyhrál a byl lapen... Tak vzpomíná na své začátky ultravytrvalec Miloš Škorpil.

Za měsíc se běželo další kolo v Dobříši. Mezi tím už jsem pilně trénoval v oddíle a když jsme dorazili na místo a shlédli se Standou, mým oddílovým druhem, další uchazeče o pomyslný trůn, konstatovali jsme, že to bude brnkačka a že si to v cíli rozdáme mezi sebou, kdo bude teda tím králem. Souboj o království jsme svedli, ale o to Pyrrhovo. Před cílem jsem mu ještě neúmyslně podrazil nohy, takže nakonec ten trůn získal on, ale já si odnesl do života velmi cennou zkušenost, že se nevyplatí nikoho a nic podceňovat.

Moje sebevědomí sice „trošku“ utrpělo, ale protože jsem byl od přírody vytrvalý, tak jsem to, co mi jinde chybělo, nahrazoval tím, že jsem šel tak dlouho za svým, až jsem si to vydobyl.

Možná ale, že počátky mého běhání, tedy spíše mého chození, mají začátek o mnoho let dříve, tedy někdy v roce 1961. To jsem s rodiči pobýval ještě jako předškoláček ve Snině – městečku na samém východním cípu Slovenska. Byť české dítko, chodil jsem tu do školky. No a protože se mi tam nelíbilo, tak jsem se jednoho dne po dopolední svačince sebral a nikým nepozorován vypadl do přírody. Kousek za městečkem tekla řeka, přebrodil jsem ji a šel, jak se tu říkalo, do hory. Tedy do zalesněných kopců. Užil si krásný den a večer se celý nabitý dojmy a energií vrátil domů.

Už na ulici jsem si všiml velkého zájmu ostatních lidiček o mou osobu. Až doma, když jsem jich nejdříve pár schytal, jsem zjistil, že už po mně celé odpoledne všichni pátrají, a že už si mysleli, že jsem se utopil, protože naposledy mně někdo spatřil u řeky. To, že by šestiletý špunt řeku přebrodil a šel se „kochat“, tehdy nikoho nenapadlo.

Takže to jsou nebo byly mé běžecké, chcete-li chodecké, začátky.

Pravdou je, že jsem měl v životě vždy velké štěstí. Za štěstí totiž dnes považuji i to, že na krajském atletickém svazu nějak nepostřehli, že už mám vojenský věk a do výběru do Dukly mne doporučili až ve chvíli, kdy jsem skoro rukoval. Díky tomu mě nikdo nezničil a já si mohu radosti z běhu a běhání užívat i dneska.

Měl jsem štěstí i na trenéry. První, Jiří Babuška, byl vyslovený talent na žáčky, spíše ještě na ty mladší. Připravoval pro nás nejrůznější hry, takže jsme si vždy tréninky moc užívali. Bohužel vzhledem k tomu, že už neznal příliš metodiku, jak pracovat s trošku odrostlejšími dětmi, jsem záhy počal pociťovat, že stagnuji a začal jsem si informace o tom, jak a co trénovat, vyhledávat sám. Díky tomu jsem udělal také spoustu chyb, na nichž jsem se vyučil, ale i naučil, a díky nimž mě běhání baví dodnes.

Druhým mým trenérem byl Petr Bláha v Bohemians Praha. Petr byl reprezentant v běhu na 800 a 1500 m a uměl. Díky jemu jsem pochopil, o čem že to běžecký trénink je. Petr byl taky trenér, který nikdy nikoho neodmítl, když za ním přišel, zda by ho trénoval. Prostě ho zařadil do své skupiny, vzal ho jako kamaráda, ale je taky fakt, že jeho tréninky dost bolely. Dokázal z nás ale kolikrát dostat víc, než jsme vůbec mysleli, že jsme schopni. Nebylo jeho chybou, že jsme byli ještě s Honzou Vladykou a Vláďou Černým spíše tréninkové typy, tedy běžci, kteří se dokázali odrovnat v tréninku, snažíc si do poslední chvíle před závody dokázat, jakou mají formu. Díky tomu můžu dneska tak dobře radit :).

Protože byl Petr ale odborník spíše na střední tratě a ještě na běhy do 10 km, tak s tím, jak jsem postupně začal prodlužovat délku svých závodních tratí, jsem začal opět shánět informace o tréninku na maraton a ultramaraton, kde se dalo. Tedy shánět. Těch informací v letech před rokem 1989 moc nebylo a když, tak si je trenéři syslili pro sebe a tak jsem zase začal se svou oblíbenou metodou pokusů a omylů.

Jak vidíte, šel jsem si celý svůj běžecký život tvrdošíjně za svým. Díky tomu jsem si ale také mnohokrát natloukl a dá bůh, ještě mockrát natluču.

Ale co! Hlavní je, že pořád běžím!