Náhlá úmrtí u maratonských běžců

V listopadu loňského roku se v New Yorku na start maratonského závodu, který byl americkou kvalifikací pro OH v Pekingu, postavil i Ryan Shay. Závod, který měl být jeho vstupenkou na olympiádu, však nedokončil. Na desátém kilometru zkolaboval. Když vítěz závodu dobíhal do cíle, Ryan Shay již nebyl mezi živými. Proč umírají? Rekreační běžci i top závodníci procházející pravidelnými zdravotními testy. Překvapivá zjištění přináší článek Libora Vítka.

Náhlá úmrtí u maratonců nejsou výjimečná. První obětí maratonského běhu byl Atéňan Feidipides, který skonal v Aténách po uběhnutí 42 kilometrů z Marathonu, kde Řekové porazili přesilu perských vojsk. Podle kronik byl Feidipides pravým ultramaratoncem, před bitvou u Marathonu uběhl ve dvou dnech 240 km jako posel z Atén do Sparty, kde žádal o pomoc proti Peršanům (kterou Atéňané stejně nakonec nedostali včas). Z posledních případů je možné jmenovat dvě náhlá úmrtí u maratonců z podzimu roku 2007.

Jedním byl rekreační běžec, který zemřel při maratonu v Chicagu, druhým byl špičkový americký atlet Ryan Shay, který zemřel při americké kvalifikaci na olympijský maraton v Pekingu. Vzhledem k publicitě, která se těmto tragédiím dostává, vyznívá každý takový případ velmi hrozivě a každého potenciálního rekreačního, výkonnostního nebo i vrcholového maratónce jistě napadne, jestli maraton není hazardem se svým zdravím.

Je však třeba zdůraznit, že riziko náhlého úmrtí při maratonu je nízké a odpovídá frekvenci zhruba jednoho případu na 50000 závodníků sledovaných po dobu 18 let. Tak alespoň vyzněla studie na více než 215000 maratonských běžcích sledovaných v letech 1976-1994 v USA, jejichž průměrný věk byl 37 let a většinu tvořili muži (82 %).

Na této veliké populaci běžců byly zaznamenány celkem 4 úmrtí během maratonského závodu, 3 v důsledku předčasné aterosklerózy, která byla příčinou akutního infarktu myokardu, jeden případ byl způsoben anomálním odstupem tepny zásobující srdeční sval (více podrobností o těchto příčinách náhlých úmrtí ve sportu viz www.sportvital.cz).

Je zajímavé, že dva ze zemřelých absolvovali maraton v minulosti již několikrát a nikdy si nestěžovali na žádné problémy se zdravím.

Nemůže však při maratonu opravdu docházet i k přímému poškození srdečního svalu v důsledku enormně zvýšené svalové práce? Pro laika to zní asi neuvěřitelně, ale po uběhnutí maratonu k takovému poškození srdečního svalu opravdu dochází.

Toto poškození je však (pravděpodobně) vratné a bez následků. V roce 1995 bylo ve studii na maratonských běžcích, kteří absolvovali slavný Bostonský maraton, prokázáno, že těsně po závodu dochází u 20 % závodníku v jejich krvi ke zvýšení enzymů a bílkovin srdečního svalu (srdeční izoforma enzymu kreatinkinázy - CK-MB, nebo myoglobin) podobně jako u pacientů s akutním infarktem myokardu.

Podobné nálezy byly zjištěny i u havajských ironmanů, u kterých bylz zjištěny v krvi vysoké koncentrace srdečních bílkovin troponinů, které dnes běžně používáme v diagnostice akutního infarktu myokardu (viz výše).

V jiné práci bylo překvapivě zjištěno, že poškození svalů po uběhnutí přetrvává velmi dlouho. 40 běžcům byla po uběhnutí maratonu a pak dále v pravidelných intervalech provedena biopsie lýtkového svalu, která byla detailně histologicky vyšetřena. Těsně po závodu byly zaznamenány akutní změny s poškozením svalových vláken a dalších nitrobuněčných struktur. Tyto změny vymizely zhruba do týdne, nicméně reparační a regenerační změny byly patrné ještě po 10 týdnech po absolvování maratonu!

Další možnou příčinou náhlého úmrtí maratonských běžců může být porucha hydratace organismu. Poměrně velké nebezpečí představuje hyperhydratace organismu, vznikající v souvislosti s nadměrným příjmem tekutin během závodu, zejména méně zkušenými závodníky. V roce 2002 zemřeli při Bostonském maratonu dva závodníci.

To vedlo skupinu amerických vědců k pátrání po příčině jejich úmrtí. Překvapivě bylo zjištěno, že v důsledku enormní fyzické námahy dochází u disponovaných jedinců k těžkému rozvratu vnitřního prostředí s nadměrným vylučování antidiuretického hormonu zodpovědného za zadržování tekutin v organismu.

V důsledku toho se nebezpečně snižuje koncentrace sodíku v krvi a dochází ke vzniku otoku mozku, který v těžkých případech může vést i k úmrtí. Zvýšené riziko hrozí zejména sportovcům, kteří při vytrvalostním tréninku příliš neztrácejí hmotnost, pravděpodobně v důsledku přílišného zadržování vody v organismu. Tito jedinci by měli výrazně omezit konzumaci sportovních nápojů během takové zátěže.

Náhlá úmrtí při dálkových lyžařských bězích

Analogicky jako u běžeckých maratonů existuje určité riziko náhlého srdečního úmrtí i u dálkových lyžařských běhů, zejména pro jejich masovost a popularitu. Tomuto tématu se detailně věnovali švédští lékaři, kteří provedli analýzu všech úmrtí během slavného Vasova běhu v průběhu let 1970-2005.

Vasův běh je asi nejznámějším lyžařským dálkovým během, závodí se na 90 km klasickou technikou a ačkoli profil tratě není zvlášť náročný, představuje závod pro lyžaře enormní zátěž. Každoročně se některé z jeho forem účastní okolo 40000 sportovců, přičemž zhruba 15000 absolvuje hlavní závod. V průběhu výše uvedeného rozmezí 35 let bylo zaznamenáno celkem 13 úmrtí.

Analýza příčin úmrtí odhalila devět případů ischemické choroby srdeční (jeden z těchto případů byl 30-tiletý muž, nekuřák, sportující pravidelně 5x týdně, do té doby zcela zdravý, který zemřel na 70. kilometru na akutní infarkt myokardu), dva případy hypertrofické kardiomyopatie (jeden z mužů absolvoval před závodem zátěžové EKG s normálním nálezem), jeden případ myokarditidy (zřejmě v souvislosti s nachlazením těsně před závodem) a jeden případ mozkové mrtvice (více o těchto příčinách opět na www.sportvital.cz). Všichni zemřelí byli muži. 

Sám jsem Vasův běh v roce 1996 absolvoval a když jsem v cíli zcela vyčerpaný po 5,5 hodinách závodu sděloval jednomu domácímu závodníkovi, že mi je na umření, odpověděl mi s černým humorem, že pro Švéda není lepší smrti než zemřít při Vasově běhu.

Také ve studii na běžcích-lyžařích provedené ve Finsku bylo vypočteno, že tito sportovci mají 5x vyšší riziko náhlého srdečního úmrtí ve srovnání s běžnou nesportující finskou populací. Z epidemiologických prací provedených v USA a Švýcarsku vyplývá, že riziko náhlého úmrtí je u vytrvalostních běžců zvýšeno dokonce až 50x. Je zajímavé, že toto riziko se velmi snižuje u jedinců pravidelně sportujících. Ti, kteří pravidelně netrénují a jedou například Jizerskou 50 "z voleje" mají riziko náhlého úmrtí 40x vyšší než sportovci trénující pravidelně.

Na druhou stranu je nezbytně nutné zmínit ohromně prospěšné účinky pravidelné sportovní aktivity. Jako důkaz lze použít opět data švédských lékařů, kteří porovnávali v průběhu 4 let úmrtnost sportovců, kteří absolvovali Vasův běh s úmrtností celé švédské populace.

I přes data uvedená výše týkající se zvýšeného rizika náhlého úmrtí bylo prokázáno, že lyžaři měli až o 70 % nižší celkovou úmrtnost (jak na kardiovaskulární nemoci, tak i na nádorové choroby, dvě nejčastější příčiny úmrtnosti v západních zemích). Podobný trend byl však pozorován například i pro frekvenci sebevražd – mezi lyžaři jich bylo podstatně méně než u nesportovců, podobně nižší je u sportovců i výskyt depresí, než je běžné ve Švédsku.

Autoři zjistili, že tyto ochranné účinky nebyly závislé na výkonnosti sportovců a výsledný čas v cíli závodu nebyl vůbec směrodatný. Je také zajímavé, že i lyžaři turisté, kteří absolvují Vasův běh za 10-12 hodin, mají o zhruba 10 ml/min/kg vyšší maximální aerobní kapacitu, než má fyzicky neaktivní populace (45 vs. 35 ml/min/kg), a to je také nejpravděpodobnějším důvodem velmi nízké mortality sportujících lidí.

Více informací o problematice podpůrných látek ve sportu na www.sportvital.cz .

Libor Vítek, www.sportvital.cz

Docent lékařské chemie a biochemie na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odborník v oblasti výzkumu oxidačního stresu, nemocí jater a zdravé výživy. Pracuje na IV. Interní klinice a na Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.