Jaké boty pro běžce se supinací?

Zatímco problematika pronace, neboli přílišného vnitřního propadu nohy v průběhu oporové fáze při běhu, se zdá být mezi běžci jasnější, zůstávají některé otázky kolem opačného případu - supinace nedovysvětlené. Mnozí běžci se tak například domnívají, že supinují, ale přitom je ve skutečnosti jejich technika naprosto v pořádku.

K mylnému závěru docházejí, protože k supinačnímu nášlapu (nášlapu na vnější stranu podrážky) dochází při prvním kontaktu nohy s podložkou, což je ovšem v souladu s optimálním modelem provedení celé oporové fáze (ukázka viz 1. videozáznam), kdy se dále noha „zhoupne“ dovnitř.

V první řadě je tedy potřeba říci, jak skutečná supinace vypadá a jak běžci může škodit. Supinace je, zjednodušeně řečeno, běh po vnějších stranách chodidel. Jedním dechem je ovšem nutné dodat: „po celou dobu kontaktu nohy s podložkou“. Oproti optimální variantě oporové fáze chybí tlumivé zhoupnutí. Pokud si situaci umíme představit, nebudeme muset dlouze popisovat nevýhody supinace z pohledu negativního vlivu na pohybový aparát.

V popředí jednoznačně stojí přetěžování vnějších stran chodidel, zevního kotníku a příslušných struktur pohybového ústrojí. Do nefyziologického úhlu se dostávají i achilovky. Síly vznikající při supinačním došlapu se nerozkládají na celou plochu chodidla, správně nefunguje ani přirozená torze nohy a tudíž je amortizace nárazu jen málo efektivní. Nežádoucí silové působení se dále přenáší i směrem nahoru, tedy na kolena, kyčle a páteř.

Od strohé teorie nyní přejděme do živější běžecké praxe, kde se setkáváme s otázkami typu: Mám skutečně supinaci? Jak ji poznám? Kdo k ní má předpoklady?

Supinaci lze nejspolehlivěji poznat při kontrole sešlapání podrážky bot. O supinaci jde jednoznačně pří výraznějším opotřebení podrážky na její celé vnější straně. Pozor! Nikoliv jen na patě. Supinaci je možné poznat také z videozáznamu vlastního běhu pořízeného zezadu. V některých extrémnějších případech se vnitřní strany nohou téměř nedostávají do kontaktu s podložkou. Většinou ovšem ano, a tudíž není situace opticky tak jednoznačná jako v případě přístrojového měření redistribuce tlaku, ze kterého je vyšší zatížení vnější strany nohy jednoznačně zřetelné.

Komu hrozí supinace? K supinaci mají tendenci běžci s nohama do „O“ nebo s vysokým nártem, přesněji řečeno s vysokou podélnou nožní klenbou. V praxi se potom supinace vyskytuje někdy i jako kompenzační následek určitého ortopedického problému, kdy se běžec snaží odlehčovat vnitřní stranu nohy. Na tomto místě je potřeba říci, že se ale se supinací u běžců nesetkáváme příliš často. Přibližně jde asi jen o 10 % celé běžecké populace.

Na závěr se dostáváme k výběru bot při supinaci. Odpověď na otázku, který model je v tomto případě nejvhodnější, logicky vyplyne, pokud si uvědomíme, čeho je v případě supinace potřeba docílit. Z biomechanického hlediska je důležité dosáhnout většího kontaktu nohy s podložkou a pokud možno tak napomoci i přirozené torzi nohy v zájmu efektivnějšího rozkladu tlaku při došlapu i účinnějšího odrazu.

Vhodná bota pro supinátora by tedy měla být poměrně pružná s odpovídajícími torzními vlastnostmi (dostatečný protisměrný pohyb paty a špičky při zkroucení boty) bez vysokého a pevného středního můstku, což nejlépe splňují neutrální modely. Těmto nárokům teoreticky odpovídá závodní obuv, ta ovšem nebývá dostatečně odtlumená. Pro supinující běžce jsou naopak jednoznačně nevhodné stabilní boty s pevnější mezipodrážkou a nižšími torzními vlastnostmi.

Aleš Tvrzník
Odborný pracovník Vědeckého a servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI Praha. Zabývá se diagnostikou, metodikou a evidencí zatížení ve vrcholovém sportu a přenosem takto získaných poznatků do oblasti rekreačního sportu, resp. fitness. Je autorem celé řady metodických materiálů a publikací. Poslední dobou se věnuje biomechanice běžeckého kroku a konzultační činnosti při výběru správné běžecké obuvi.