PŮLMARATON: Od protažení k trávení

"Čas letí jako bláznivý…" zpívá se v jedné písničce. I mně to tak připadá. Další týden je za námi, další týden přípravy na můj první půlmaraton okolo mě proběhl, ani nevím jak. Nebo já jsem proběhla kolem něj?

Byl to týden jako každý jiný. Začal pondělkem a skončil nedělí. Na druhé straně pro mě byl týdnem plným emocí, které mi pomohl "právě a opět" běh zvládnout lépe než bez něj. Ale pojďme se podívat na mé běžecké postřehy a zkušenosti, jež jsem si odnesla z uplynulých sedmi dní.

Za prvé jsem se chtěla vyhnout zkušenosti z předešlého týdne, kdy moje tělo bojovalo s během plánovaným na další den. Uvědomila jsem si, že ne vždy jsem se plně věnovala protažení, které by mělo být logicky součástí tréninku. V rámci každodenních aktivit jsem to tak trochu "ošmrdlala", aby se neřeklo. Ale jak jsem zjistila, moje tělo si zasluhuje více péče a pozornosti. Proto v některých dnech jsem navíc zapojila i automasáž nohou. Což se ukázalo jako účinné. A navíc i příjemné.

Na druhé straně jsem v den, kdy mě čekal náročnější trénink s fartleky a delší trasou (sobota), podcenila reakce svého trávicího ústrojí na přijatou potravu. Po asi dvou hodinách po relativně lehkém obědu (kuřecí stehýnka, zelenina, rýže) jsem se vrhla do náruče jarního odpoledne. Sluníčko se váhavě pohupovalo po obzoru a rozmýšlelo se, zda se pomalu začne ubírat ke spánku. V ten moment se i ve mně začalo cosi pohupovat. A nebyla to myšlenka na spánek... Cítila jsem, jak mi žaludeční šťávy stoupají vzhůru a okolo žaludku se obmotávají střeva. Rozhodně jsem necítila, že by mému trávicímu ústrojí běh dělal v tu chvíli dobře.

Sobotní trénink jsem tedy neodběhla podle stanoveného plánu. Několikrát jsem zkusila zvýšit intenzitu běhu, což bylo dobré, protože žaludek na chvíli upadl v zapomnění, o to však intenzivněji se ozval po zvolnění. Zbytek trasy jsem v klidu došla.

A co z toho vyplývá? Že oběd byl výtečný, uvařený úžasným kuchařem. Jen moje tělo potřebuje více času na strávení.

Lenka Balíková

Co že to tak Lence rozhýbalo žaludek? Tedy co přesně jsem jí naordinoval v jednotlivých dnech a v onu inkriminovanou sobotu?

Zdá se vám výše popsaný trénink hodně jednoduchý a stereotypní? Pokud ano, podívejte se na předchozí díly, ve kterých Lenka již několikrát psala o tom, že se chystá na svůj první půlmaraton, který si chce užít a přežít ho ve zdraví; že jí nezáleží na "nějakém čase", ale jen na tom udělat si radost.

A především o tom běhání je: o radosti z něj, o dobré náladě a veselejším prožívání každého dne, při kterém si ještě jen tak mimoděk vypracujeme pěknou figuru.

Jsem přesvědčen, že Lenka je tím správným člověkem – tedy abych dámy neurazil, tou správnou ženou –, která si běh a přípravu na svůj první půlmaraton dokáže užít. Jsem si jistý, že i přes zdánlivě lehký trénink Lenčin cílový čas hranici tří hodin nepřekročí, spíše naopak, bude o mnoho desítek minut níže.

Ještě k tomu obídku a těm dvěma hodinkám, které si Lenka nechala na vytrávení. Protože šlo o maso, byť drůbeží a tedy na první pohled lehké, tak ty dvě hodinky nestačí – doporučil bych alespoň tři. Navíc nám Lenka neprozradila, jestli si pochutnala i na kůžičce a sosíčku, protože pak by pravděpodobně byly i ty tři hodiny málo. Leda že by to naředila kapkou kvalitního vínka na lepší trávení.

Miloš Škorpil