Sváťa Sedláček | 16. 3. 2008 | Přečteno: 1508×
Nebo, chcete-li ryze česky, omezení, která nám určuje fyzická podstata. Ale ten škaredý pojem "hardwarové limity" si pamatuji z doby, kdy jsme programovali kreslicí stůl digigraf (dnes se tomu říká také plotr) a museli jsme respektovat některé jeho parametry, například rozměry. Podobně jako ten digigraf je v podstatě hardware (železo, hmota), a s ní manipuluje software, tedy instrukce, kam se má pohybovat tužka či rycí nástroj, pro běžce je hardware jeho tělo, tedy kostra, svaly, klouby, cévy, srdce, plíce, zatímco software je někde v hlavě.
Tužka digigrafu se pohybovala po rameni digigrafu v jednom směru, to rameno se pohybovalo v kolejnicích ve druhém směru, takže mohla pěkně kreslit. Hardwarové limity tedy znamenaly meze, kam až bylo možné tu tužku poslat ke kraji stolu. Ty limity byly popsány v uživatelské příručce. Nerespektování těchto mezí při programování digigrafu by mohlo být nebezpečné. Kdyby na konci kolejnice nebyla zarážka, překročení oné meze by mělo za následek vyjetí ramene z kolejnice a třeba pád na zem a následné zničení. Pokud tam už byla zarážka, rameno digigrafu už dál jet nemohlo, ale krokový motorek by dostával povel k pokračování, což mohlo vést k jeho spálení. Pokud byl digigraf vybaven určitou logikou, chránil stroj před překračováním mezí, ale v takovém případě rozhodně nenakreslil to, co "software" předpokládal.
Proč tato široká úvaha? Běžci nemají rádi žádné meze, žádné limity a někdy si neradi připouštějí, že nějaké mají. A přece je dobré o nich vědět. A velmi dobře se to pozná při nějakém maratonu nebo ultra, když "software" dává instrukci "Běž!", ale hardware reaguje "Bác!" Hardware se prostě nedá ošidit a nepomůže ani "síla lidského ducha", když máte v krvi hluboký nedostatek glukózy, čili když jste ve stavu vážné hypoglykémie.
A když si s uvědoměním všeobecně známých poznatků o lidském těle běžec řekne, že právě on je ten výjimečný, že nemusí respektovat psaná či nepsaná pravidla o střídání námahy a regenerace, o postupném nárůstu naběhaných objemů, když se domnívá, že tréninkový plán, který dostal od trenéra připravený konkrétně pro jeho osobu, bude plnit na 150 %, prostě že bude trénovat ještě lépe a více, než mu trenér předepsal, koleduje si o "Bác!".
Mluvím tady o běžcích, ale ve skutečnosti je to veskrze povaha lidská: nemáme rádi meze a neradi si je připouštíme. Chybí nám trocha skromnosti, tedy právě onoho vědomí našich omezení a závislosti na objektivní realitě, respektování fyzikálních zákonů. Chybí nám něco pokory, ochoty připustit, že všemu nerozumíme nejlépe, ale spíše si nechat poradit, být ochoten slyšet názor druhého.
Ano, nejen ten digigraf, ale každý běžec, každý člověk, má své hardwarové limity…
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Dobrý článek. Sám se to musím učit, že jsou situace, kdy není hanbou říci dost, zastavit se nebo aspoň přibrzdit. Určitě to někdy nemusí být v konečném důsledku porážka, ale vlastně vítězství.
Je to tak.
Nerad si připouštím, že každý máme ty zarážky na ploteru někde jinde, ale nakonec na ně narazíme všichni. Pokud neshoří motorek, neulomí zarážka, jen se trochu pokřiví vlastní obraz, může to být užitečné poučení pro příště.
Nejhorší je má závist, že někteří mají značkový hardware a já mám napodobeninu z asijské tržnice. :o)