PRAŽSKÝ PŮLMARATON: Vzdálenost je relativní

Není kilometr jako kilometr. Kilometr ujetý autem je záležitostí cca minuty a téměř žádné fyzické námahy jedoucího, pokud nebereme v úvahu občasnou práci chodidel a kotníků. Ujít stejnou vzdálenost s 20 kg batohem na zádech ale už dá docela zabrat a trvá o nějakou tu minutu déle. Co pro jednoho je blízko, pro druhého může být daleko. Vnímání vzdálenosti je relativní.

A tak je to i při běhání. Když jsem začínala před ¾ rokem běhat, bylo pro mě něco neuvěřitelného uběhnout bez zastavení 2 km. A představa, že je někdo schopný uběhnout vzdálenost 42 km, pro mě byla naprosto neskutečná. Vždyť přeci nemůže člověk v kuse běžet takovou šílenou vzdálenost!

Postupem času, co jsem pravidelně vybíhala na své „běžecké dýchánky“, jsem zjišťovala, že začínám zastavovat po stále delším úseku. Dva kilometry pro mě přestaly být vzdáleností, kterou bych musela překonávat silou vůle. Začalo se mi měnit vnímání toho samého úseku. Po nějaké době trasa 10 km začala být vzdáleností, kterou dokážu relativně v pohodě uběhnout. Jednou se mi podařilo trénink natáhnout na 13 km. To jsem si pak připadala už jako běžecký hrdina.

V momentě, kdy jsem si dovolila ve své mysli spojit svojí osobu s uběhnutím ½maratonu, se posunulo moje vnímání vzdálenosti o veliký kus dál. A tak tu teď stojím (resp. běžím) a mám 21kilometrovou metu před sebou už za 14 dní. Očekávání, trošinku napětí a vzrušení. Jak se mi poběží? Zvládnu to? Co když mě překvapí něco, na co nejsem připravená?

Nevím. Vždycky se mohou vyskytnout nepředvídatelné skutečnosti. Ovšem po sobotním tréninku si dovolím s trochou sebevědomí říct, že to zvládnu. Všichni, kdo přijeli do Chytrova na Vysočinu, aby si společně zaběhali, zvládli 20km trasu (trénovanější jedinci i více). To si myslím, že je úžasný výkon pro nás všechny. Pod vedením místního pardála Franty Holého a ultraMiloše jsme zdolali místní kopce, doliny, úžiny i bažiny. Pravda, cestou jsme se trochu poztráceli, na Buldoka bylo dokonce vyhlášeno „mobilní“ pátrání – o tom vám ale možná napíše více ve svém seriálu ve čtvrtek.

Každopádně chci říci, že tréninkem člověk získává určitou jistotu a sebevědomí k dalšímu výkonu. Ví, co jeho tělo zvládne, jak reaguje, co mohou „vzájemně od sebe čekat“.

Na závěr jen malou poznámku o jídle při závodě, kterou jsem řešila minulý týden. Zdá se, že jsem odpověď našla právě při sobotním tréninku (samozřejmě s Milošovou pomocí). Jde o to, že si před výběhem nedám velkou snídani, abych se „najedla do zásoby“, ale najím se jen tak, abych byla příjemně najedená a neměla v ten moment hlad. Pak už jen vodu a cereální tyčinku s sebou. Po 10 km chutnala skvěle.

A pořádné jídlo? To až za odměnu po celkovém výkonu.
Lenka Balíková

Budu pokračovat v Lenčině duchu, tedy v tom, že vše je relativní a ještě v tom, co se snažil Franta Holý při našem večerním programu také mimo jiná moudra sdělit a co trošku zapadlo. Franta mluvil o tom, že když člověk nemůže, ve skutečnosti mu zbývá ještě jedna třetina fyzických sil, jež měl na počátku.

Určitě všichni znáte rčení: „Pokud člověk nemůže, ještě desetkrát může!" Je zcela jedno zda platí to, co říkal Franta nebo staré rčení, důležité je spíše to, že máme tendence se podceňovat, pokud jde o to, čeho jsme schopni. Jsme-li však najednou postaveni před nějaký úkol, nad nímž nemáme moc času uvažovat: "zvládnu to – nezvládnu to", ve většině případů se s ním zdárně popasujeme.

Lenka měla v sobotu naplánován trénink, který celkem měřil patnáct kilometrů. Bylo krásně, bylo se na co koukat a tak jí vůbec nepřišlo, že patnáct kilometrů už má dávno v nohách. Pak trošku zakufrovali a nezbývalo než se dostat po svých ke kýženému obědu a nocležišti.

Tím, že v tu chvíli bylo důležité jít dál, neřešila únavu, a tak už dneska ví, že těch 21 km a kousek bez problémů zvládne.

Prostě zase se potvrdilo, že: „Vše zlé je k něčemu dobré." Stejné je to i s tím jídlem, kdyby se dříve před tréninkem nefutrovala do foroty, aby neměla náhodou při běhu hlad, nebylo by jí špatně, nezeptala by se, co má dělat a tak by si neuvědomila, jak je důležité, když se říká: „Jez do polosyta a pij do polopita.

Miloš Škorpil

MILOŠ ŠKORPIL JE JEDNÍM Z TRENÉRŮ BEHEJ.COM NABÍZEJÍCÍCH OSOBNÍ TRÉNINK