Příběh jednoho úplňku

Toto vše a několik nebezpečných míst, kde bylo možno sklouznout po blátě do vody, stálo za to, aby člověk zůstal na chvíli sám tváří v tvář přírodě, větru, přibývající tmě. Stojí za to slyšet zvuk vody u každého splavu.

Stojí za to se zastavit a pohlédnout výše než pod své nohy.

A opět vidím měsíc. Téměř v úplňku. Kolikrát jsem ho už obdivoval? Úplňky se objevují na obloze s úžasnou pravidelností měsíc co měsíc. Co je na tom divného? Ale ne každý úplněk je stejný. Ten úplněk, co nastane na konci tohoto týdne, je trochu jiný. Připomíná něco, co se stalo před 1975 lety. Také při úplňku.

Představuji si právě takovou tmu, možná ještě větší. Měsíc ještě výše na obloze. Z nedalekého stavení je slyšet z oken tichý zpěv. Ten pak utichne. Z domu vychází dvanáct postav. Nemělo jich ale být správně třináct? Ne, ten jeden odešel již dříve. A podle svého plánu se s nimi měl opět setkat…

Za chvíli vidím v představách noční výjev při plném svitu měsíce. V zahradě se k mému překvapení objeví nejen těch dvanáct postav, ale spousta dalších lidí. A došlo i k onomu setkání, ze tmy zazní slova: „Polibkem mě zrazuješ?“

Z přemítání mě vytrhuje přítomnost lávky, po které musím opatrně přeběhnout, trochu to klouže. Soumrak se mění v úplnou tmu.

V myšlenkách se vracím k Jidášovi a napadá mě, že takový druh zrady byl tehdy možná neobvyklý, dnes je pro mnohé nepsaným základním principem jednání s druhými: na oko být přátelský, a zároveň už přemýšlet, jak toho druhého poškodit a co na tom vyzískat, třeba 30 stříbrňáků. Jak často se setkáváme s takovou neupřímností.

Cestu zpátky volím už raději po druhém břehu a po asfaltovém chodníčku, je špatná viditelnost a plavat se mi dnes nechce. Při pravidelném kroku se mi ale stále vrací myšlenka, jak v tak vypjaté situaci dokázal člověk, jenž se stal obětí zrady, zachovat takový obdivuhodný klid a rozvahu. Jak se mohl člověk, který nikomu neublížil, stát předmětem takové zloby a nenávisti. Proč…