Pražský půlmaraton: Mamina zase v chrtí kůži

Ženy to nemají lehké. Přestávku v tréninku nezpůsobují jen přechodné zdravotní indispozice, ale běhat naplno jim nedovoluje ani období požehnaného stavu. Jistě si takovou přestávku pro zdraví svých ratolestí rády udělají. Jak vyplývá z následující reportáže, návrat k závodění pak po "absťáku" dodá řádnou dávku endorfinů.

Na půlmaraton jsem se těšila. Už jsem měla téměř po dvou letech absťák, pominu-li turistický výšlap s Matýskem z loňska a řadu závodů na všelijaké jiné vzdálenosti. Naběháno jsem měla slušně a všechny tréninkové ukazatele slibovaly superčas.

Týden před dnem D bylo najednou všechno jinak. Od nejmladšího člena rodiny jsem chytila nějakého vira a tak bylo jasné, že se magické hranici hodiny a půl nepřiblížím ani omylem. Veškerý trénink jsem zredukovala na tři osmikilometrové výběhy, při nichž mi dělalo problém udržet tepy proti obvyklým 140 o dobrých deset více a ani v klidu nic moc.

Rozhodně nejsem mamina, která jen dřepí doma a bez trochy práce by mi asi změkl mozek. Té se mi ale sešlo zrovna tento týden trochu moc najednou. Mimiňák si samozřejmě také žádá své i v noci, a aby toho nebylo málo, kleknul mi den před závodem sporttester. Co teď, když kuckající a posmrkávající Mates se mnou ještě nemůže ven, odpoledne učím ve škole a cesta do servisu by znamenala o dvě hodiny navíc? To by věčně hladový kojenec odmítající jiné tekutiny než mateřské mléko s babičkou asi sotva vydržel. Naštěstí servis u Sparty funguje na výbornou a messengeři také.

Vybíhám z první lajny a vedle černých gazel téměř jdu. I tak se mi první kilometr „povedl“ za 4:13. Přestože zpomalím, stále se nemohu dostat z „červených čísel“ otáčkoměru v hodinkách. Jen málokdy se dostanu pod 173 a jestli to ukazuje dobře, tak jsem od začátku nad anaerobním prahem. No těpic. Nehodlám si uhnat nic horšího ani potupně odpadnout - přes 4:30 na km se mi ale moc nechce. Zaseknu tempomat a doufám, že vydržím na relativní pohodu aspoň do patnáctého. Netuším, kolik lidí mne v první pětce předběhlo ani za kolik jsem ji měla.

Dostávám se do nějakého transu, běžím jakoby mimochodem. Desítka pod 45, pod nohama mi mizí další metry a blížím se k další otočce. Lepidlo v nose nic moc, doufala jsem, že mě to v prvních kilometrech pustí, ale nestalo se tak. Dvě třetiny za sebou, měla bych trochu zatáhnout. Držím tempo, vytočím to na nějakých 175-6 a blížím se k Vltavě. Poslední občerstvovačku si vychutnám – smíchám čaj s trochou vody, přejdu do úsporného klusu a do kopce k mostu šetřím síly. Budou se hodit. Tři kilometry před cílem jsem se poprvé dostala přes 180. Asi vyplivnu plíce, ale podařilo se mi zrychlit. Dobíhám kámošku Petru a do cíle se táhneme navzájem. V mlhavé změti všeho slyším hlas Iva Domanského, že pro mě to už musí být sprint. Na velké zrychlení to už ale nebude, i když už teď vím, že osobák to bude určitě. Cílová brána už je vidět, Petra stupňuje a utíká, mně to nějak nejde. Až v poslední dvoustovce se ve mně ozve bývalá sprinterka. Protáhnu krok, získám několik pozic zpět a jsem v cíli. Posledních 1097 metrů za 4:29, celkový čas 1:34:01, osobák o téměř dvě minuty. Spokojená.

Dopřávám si masáž u své skupiny studentů – ta chvilka je pro mě luxusem. Jestli si doma dopřeju ještě vanu, totiž není vůbec jisté. Vrhne se na mně milý malý hladovec se svými nevyzpytatelnými potřebami. Díky ostatním členům rodiny se mi to ale nakonec podařilo. Zvláštní. Ani mě nebolí nohy. Kdyby se mi ještě o něco lépe dýchalo, bylo by to ještě hodně zajímavé. Už se těším na další půlmaraton.

Oficiální web závodu

Diskuse k závodu na fóru

Online výsledky Pražského půlmaratonu 2008

Záznam přenosu České televize z půlmaratonu 2008

Fotogalerie

Kompletní výsledky