Maraton v Curychu: Švýcarská preciznost

Cílová čára, konec trápení, začátek štěstí. Čas 3:02:23, osobák jak vyšitý, zlepšení o osm minut, pod tři hodiny to nešlo. Chvíli se opírám o drátěné pletivo, protože na mě jde točihlav. To vždycky, když jsem šel na konci naplno, deset…, dvacet vteřin.

Vraťme se ale na začátek mého maratonského příběhu.

Přijíždím den před závodem. Jana, moje mladší sestřička, na mě čeká ne letišti. Po příjezdu hned vyrážím na krátký výklus. Dva dny jsem neběhal, šetřil jsem energii na závod. Musím prokrvit nohy. Běžím po stezce vedoucí okolo pole, míjím výběh pro koně. Počasí je zamračené, je docela zima, okolo šesti stupňů.

Vzpomínám, jak jsem touto cestou běžel s Janou před čtyřmi roky v létě. Měl jsem pochroumané koleno, zpátky jsem musel jen jít a uvažoval jsem, že běhání nechám. Po Novém roce mi dal tchán článek z Lidovek s titulkem „Uběhněte maraton“ a byl jsem polapen. Pachatel se vrátil na místo činu.

Stmívá se, ochlazuje a my se třeseme na stanici tramvaje zimou. Přijíždíme do Maratonského Expa, vyzvedávám startovní číslo a čip a pak jedeme tramvají zpět do místa startu do Landiwiese  na Pasta party. V čele stanu je malinké pódium, nad ním plátno a na něm promítají záznam z loňského ročníku. Všichni fascinovaně zírají na davy probíhající deštivým městem. Kdo běžel loni, může si na sebe počkat. Kdo neběžel, nasaje atmosféru.

Sedím a zírám na plátno. Na pódiu se objevuje spíkr. Dalším bodem programu je představení vodičů. „Kolegové!“ chce se mi zavolat, ale nerozuměli by mi, stejně jako já nerozumím jim, takže se ani nedozvím, který z ošlehaných maníků běží zítra s balónkem 3:00. Třeba ho poznám osobně, až ho doběhnu. To ještě nevím, že ho druhý den uvidím nejblíže z padesátimetrového odstupu.

Ráno vstáváme velmi brzy. Start je již v 8:30. Místní běžci asi chtějí stihnout nedělní oběd. Jedeme autem, ale brzy narážíme na dopravní uzávěry. Přesedáme na tramvaj. Když přijede, už při nástupu je cítit vazelína a hřejivé masážní gely. Maratonská tramvaj. Přijíždíme do centra a za námi stavějí přes koleje kovové zábrany.

Na start 5. ročníku Zürich marathonu se má postavit 5000 běžců. Brzy nacházíme železniční vagóny označené startovními čísly. Ty slouží jako úschovna. Převlékám se, přezouvám do červených závodních adidasek, mažu si nohy Emspomou hřejivou. Odevzdávám věci. Do startu je 20 minut. „Jéje!“ nestíhám protažení. Vyklusávám po trase závodu až ke značce 2 km. Vracím se zpátky a říkám si: „Za tři hodiny tady.“ Mám rád tyhle chvíle, kdy si očichám místa, kde bude nejhůř.

Startovní sektory nejsou uspořádány podle startovních čísel, ale podle předpokládaných časů, tedy do 3:00, do 3:30 a tak dále. Vodiči s balónky stojí vždy přesně na hranici svého sektoru. Je pár minut do startu. Napodobuji jednoho z běžců a přelézám kovové zábrany. Ocitám se přímo v sektoru do 3:00. Uctivě couvám asi dvacet metrů za vodiče. Je to naposledy, kdy ho vidím takto zblízka.

Najednou je tu start. Žádný výstřel neslyším, asi jsem špatně poslouchal. Probíhám přes měřící koberec, mačkám Garmina a vyrážíme. Virtuální partner a já. Běžci sektory vzorně dodržují, žádná strkanice se nekoná.

Prvních pět kilometrů se trať proplétá středem města. Diváků není příliš. Není divu, je brzo ráno a chladno. Od  pátého kilometru trasa vede podél protějšího břehu Zürichsee. Otočka je na dvacátém kilometru. Po uběhnutí třiceti pěti kilometrů nás trať přivede zpět do centra města. Říkám si, že tam teprve budou diváci. K tomuto břehu jezera je obtížné se dostat. Bude to komorní, osamělá atmosféra.

Ale kdepak! Zollikon, Küsnacht, Erlenbach, Herliberg, Meilen. To jsou jména obcí, kterými postupně na protilehlém břehu jezera probíháme. Jejich jména jsou uvedena na medaili a jsou partnery závodu. V každé obci kapela, stovky diváků, řehtačky, bubny, píšťalky, neuvěřitelná vřava. Pokaždé, když se z toho povyku dostaneme ven, honem kontroluji tempo. O pět až deset vteřin na kilometr jsem rychlejší, než mám být.

Závod utíká, ani nevím jak. Ani na úsecích mezi obcemi neběžím sám. Tempo kolem 4:16 na kilometr drží poměrně hodně běžců i několik běžkyň. Nad břehem se zvedají stráně s vinicemi osvětlené sluníčkem, které se dneska konečně probralo. Jinak by bylo až příliš chladno. Je okolo deseti stupňů, pofukuje jen neznatelně. Občerstvovačky prolétám jako vítr, beru si jen minerálku. Po patnácti kilometrech i ionťák. Pravidelně se plním Enduro gelem z flaštičky na opasku. Hlavně nic nezanedbat. Desítka, dvacítka, otočka. Vracíme se zpět. Půlmaratón. Jde to skoro samo. V protisměru míjím vodiče na 3:15. Toho svého vidím v dálce před sebou.

Vždy se těším na diváky a kapelu v další obci. Někde hraje horalská dechovka, jinde jazz, swing nebo beat, ubíhá to příjemněji. Najednou vidím na chodníku klečet zdravotníka v reflexní vestě. Balí do termo fólie běžce. Z fólie vykukují jen hubeňoučké černé nožičky v maratónkách. Nehýbe se. Nehezký pohled. Po chvíli se mezi běžci mířícími teprve na otočku prodírá sanitka.

Najednou je tu značka 35. km. Následuje kilometrové kolečko kolem Belleviestrasse a hurá zpět do města. Těším se na Janu, má pro mě kofeinový Speed rozpuštěný v minerálce. Nohy začínají tuhnout, čili jde do tuhého. Ale pořád ještě můžu dál. Občerstvovačka je až na 37. kilometru. Jana mě zdálky vyhlíží. Přiběhl jsem prý téměř přesně za 2:30, jak jsem slíbil. Zapíjím hořkou chuť Speedu a poslední kousek boje je přede mnou.

Trasa se zase začíná točit uličkami a bulváry sem a tam. Před sebou mám několik běžců, za sebe se nedívám. Značení je dobré. Vím kam běžet. Na bulvárech tisíce diváků, ryk a ohlušující povzbuzování, pak najednou zatáčka do vedlejší uličky a ticho. Jen dech a dupot. Za dalším rohem znovu křik a řev.

V jedné vedlejší uličce se vedle mě najednou objeví motorka a chlápek v reflexní vestě se ptá: „Wasser?“ Nechápu. Jede k běžci přede mnou, podává mu minerálku a pokračuje dál. Občerstvovačka už do konce nebude a borci, kteří jdou na cílový čas  tří hodin asi stojí za doušek minerálky navíc. Ale když se později vracím po závodě domů, vidím maratónce běžící na limit pěti hodin. Chlápek na motorce nabízí vodu i jim. Najedou poznávám rovinku u jezera, kde jsem se před třemi hodinami rozklusával. Do cíle mi chybí dva kilometry. Na hodinky nekoukám. Teď už nic nevymyslím, musím to dotáhnout. Tuhnu čím dál víc, ale pořád to jde.

Cílová čára, konec trápení…

Organizátoři mi navlékají na krk medaili a posílají mě dál se slovy: „Jdi doprava“. Procházím stanem, kde na mě čeká asi dvacet, možná více pomocníků. Jeden mi ukazuje, ať se posadím na lavici, rozvazuje mi tkaničku boty, v níž mám zavázaný čip, vysouvá ho, zavazuje mi tkaničku a čip mi podává. Ukazuje do dalšího stanu podél kolejiště.

Tam jsou bavlněná trička s nápisem „Zürich Marathon finisher“. Až později mi dochází, proč mi hned podávají velikost L. Mám to napsané na startovním čísle, sám jsem si tu velikost vybral při registraci, ale kdo by si teď na to vzpomněl.

Paní mi podává tričko. Natahuji po něm ruku, ona ucukne, nastaví druhou ruku a povídá: „Čip“. Dobrá finta. Nedáš čip, nedostaneš tričko, a mají vystaráno. V propozicích je napsáno, že závodník, který neodevzdá do 14 dnů čip, dostane poštou účet za jeho cenu, ale tričko chce přece každý, kdo dokončil.

Za stanem s tričky jsou stolky s bedny jablek, tyčinek Powerbar a láhve isotonického nápoje od téhož výrobce. Jeden z pomocníků podává každému ještě láhev minerálky Vitel. Tyčinka je banánová, sladká jako cumel, ztuha se kouše, ale je vynikající.

Po chvíli se mi rozjasňuje zrak. Potácím se kolem vagónu úschovny, schroupu jablko, jednu tyčinku, jednu minerálku, druhou tyčinku, přitom i slzičku na chvíli ukápnu.

Fakt to dneska skoro vyšlo. Konečně docházím k třicátému vagónu, mám startovní číslo 6949. Pytel, v němž mám batoh, dostávám v mžiku.

Pravda, moc nás ještě nedoběhlo. Měříme se navzájem pohledy a odhadujeme, kdo byl pod tři hodiny a kdo ne. Vezmu si věci a koukám, kam bych si sednul. Není kam. Kovové stojany s drátěným plotem mají betonové podstavce, na ně se dá alespoň položit pití a nedojedená tyčinka.

Tráva už je totiž docela slušně rozdupaná a rozměklá, není to na sezení. Lavice sem mohli přenést ze stanu, v němž byla včera Pasta party. To je jedna z chybiček. Šatny jsou totiž na druhé straně bulváru, po němž stále přibíhají další a další maratónci do cíle. Na druhou stranu se dá dostat jen přes dvě lávky, obležené diváky, jedna má schody.

Schody! Ne každý hned po doběhu maratónu vyjde do schodů a sejde z nich. Všichni se převlékají u drátěného plotu. Jde to pomalu, při každém předklonu čekám křeče, ale nakonec jsem přezutý, převlečený, neumytý.

Voda na umytí je asi, stejně jako šatny, na druhé straně. Hotovo, můžeme jít, osobák je tam! Bylo to příjemné sportovní dopoledne. Závod v Curychu se uskutečnil na nové trati, na níž bylo na posledních sedmi kilometrech méně zatáček, loni to prý bylo horší.

Počasí vyšlo skvěle. Ráno bylo jasné, s teplotou 6°C, Od startu nás na nebi doprovázelo sluníčko, svítilo jen slabě, místy se ztrácelo v oparu nad jezerem. Při doběhu byla teplota 12°C. Panovalo téměř bezvětří.

Atmosféra závodu byla dokonalá, diváci úžasní. V několika úsecích bez diváků si běžec trochu oddychl od rykotu řehtaček, hudby, píšťalek a kapel. Organizaci závodu dávám jedna s malinkým mínusem, a to za chabou informaci o umístění Expa a za chybějící lavice u vagónů s úschovnou zavazadel.

Kromě Pasta party nebyla nikde žádná fronta. Ale i tam skoro nestála za řeč. Servis na občerstvovačkách byl bezchybný. K dispozici byla buď jen minerálka Vitel v hranatých flaštičkách nebo ionťák a minerálka nebo ionťák, tyčinka PowerBar a minerálka. Dvakrát navíc i energetický gel PowerBar. Ke konci také banány, které dobrovolníci podávali přímo do ruky.

Minerálky byly logicky vždy na posledním stolku občerstvovačky; nejdřív doplnit energii, pak zapít.

V kategorii mužů zvítězil ve výborném čase 2:08:19 Švýcar Viktor Röthlin a nechal za sebou i favorizované Keňany. Závodu žen dominovala v čase 2:37:00 Ruska Nina Podnebesnova.

Rosťa Tomeš

OFICIÁLNÍ STRÁNKY ZÁVODU

CELKOVÉ VÝSLEDKY VČETNĚ ČECHŮ A SLOVÁKŮ

FOTOGALERIE

DISKUSE NA FÓRU