Splnit si klukovský sen

Okouzlovaly mě stromy podél trati, hluboký les, hustý křovinatý porost v údolí. Tam jsem chtěl jít. Tam jsem si chtěl postavit stan. Tam jsem chtěl přebývat. Leč i když cest okolo jsem vláčkem vykonal od té doby bezpočet, vláček mi tam nikdy nezastavil a já jsem tam nikdy nevystoupil a nešel jsem prozkoumávat taje přilehlého lesa.

Teprve před nedávnem jsem tudy projížděl autem z jedné pracovní cesty silnicí, která od Vysokých Popovic směrem k Zastávce u Brna klesá do údolí potůčku Habřina, a když tak vidím po obou stranách zase ten les a železniční most přes silnici, rychle se rozhoduji. Pod mostem zastavuji vozidlo, v chvatu se převlékám do běžeckého oděvu, který jsem si pro případ potřeby nechal v autě.

A vybíhám. Beru to chvilku po silnici, protože cesta vedoucí v tomto místě do lesa mi připadá až příliš blátivá. Na okraji Zastávky to beru stále opatrně po okraji lesa, až se mi konečně zalíbí jedna cesta vedoucí do kopce hustým lesem. A kochám se nejprve lesem smíšeným, pak více jehličnatým, když se tam objevují modříny i borovice.

Po chvilce stoupání se dostávám téměř na vrcholek babického lesa. Je to příjemný pocit, že na takové vrchovištní plošině již nejsou místa vyšší. Cesta se vine více na jih, což nepotřebuji, protože bych opravdu skončil někde ve Zbýšově nebo v Babicích. Ne že by mi to až tak vadilo, ale pro tenhle klukovský sen mám k dispozici pouhou hodinu času.

Proto vyhlížím spíše odbočky vpravo, které by mě vrátily do mého spíše západního směru. A těším se z probouzejícího se jara, zpěvu ptáků, modré oblohy, svěžího vzduchu a z toho, že si plním dětský sen. Zmocňuji se totiž všeho, co zde je, a přece to nikomu neberu.

Cesta mě po chvíli přivádí na západní okraj lesa, a tak po něm pokračuji na sever až k silnici. Tu přebíhám do dalšího lesa, který je na svahu, který postupně stoupá až k Příbrami. Jak je škoda, že mám tak málo času. Tady je toho tolik potřeba prozkoumat. Několik odboček cest, výstup na vrchoviště. Tentokrát je zde opravdu močál, bahno rozvrtané čerstvě rodinkou divočáků. Tady kupodivu vévodí spíše skupinky břízek, štíhlých elegantních stromů, které se pyšní svou mezi stromy neobvyklou módou – bílým oděním.

Svrchu se koukám do údolí Habřiny, jímž také vede železniční trať. A jak tak sestupuji po cestičce k trati, přemýšlím, jak je dobré, když je možné někomu splnit jeho přání, a to tím spíše, když to moc nestojí. A se splněním takových přání pak nezapomenout ani na sebe…