JAK SE BĚHÁ V... Dánsko, běžců ráj

Jaké je Dánsko z pohledu běžce? Vrchaři si asi na své nepřijdou a kdo nemusí běh do rytmu deště, také asi zamíří s maratonkami v tašce do jiné země světa. Tím však běžecká negativa u této země na severu Evropy končí, zbytek je pro našince trochu jako z pohádky Hanse Christiana Andersena.

V Dánsku jsem na dvousemestrálním studijním pobytu, a protože se těchto 10 měsíců blíží ke konci, rozhodl jsem se napsat své zkušenosti a zážitky z běhání v této krajině. Takže pěkně od začátku...

Běhání patří k jednomu z mých nejoblíbenějších sportů, a tak na konci srpna, když jsem si balil kufr, na běžecké boty prostě místo být muselo. Hned druhý den po příjezdu do Odense (3. největší město Dánska s přibližně 180 000 obyvateli) jsem se šel proběhnout, abych zmapoval terén.

Podle mapy jsem viděl, že kousek od mého bydliště je velký park, a tak jsem se tím směrem vydal. Bylo to úžasné, samá zeleň, žádní lidé a rovné cestičky. Až po chvilce jsem si uvědomil, že běhám po hřbitově. Řekl jsem si, že tam se běhat nesluší a vydal jsem se dál. Přestože v Dánsku každý mluví alespoň trochu anglicky, starší lidé na zahrádkách byli čestná výjimka, a tak z plánovaného krátkého proběhnutí bylo kvůli lehkému bloudění nakonec skoro 20 km. Pro začátek veselé.

Pravidelně běhám tři roky a loni jsem absolvoval svůj první závod. Byl to pražský maraton, na který jsem se cíleně připravoval asi 5 měsíců. Následující týden po příjezdu do Dánska skoro bez přestávky pršelo a z běhání moc nebylo. Co ale nevidím při jedné cestě do školy… billboard s nápisem "H.C.Andersen Marathon Odense".

Během léta jsem kvůli cestování moc neběhal, ale přesto jsem si řekl, že zúčastnit se maratonu v Dánsku se mi jindy už asi nepodaří, a tak jsem se po dvoudenním váhání přihlásil. Váhal jsem, protože do startu zbývaly necelé tři týdny.

Za těch 20 dní jsem naběhal asi 200 km a cítil jsem, že to mohu zvládnout. Zdolání 42 km jsem měl usnadněno tím, že den před závodem mě bez jakéhokoliv varování překvapila svou návštěvou přítelkyně a celou cestu během závodu mě na kole doprovázela. Jako cíl jsem si stanovil doběhnout, protože s tak krátkou přípravou by bylo bláznovství běžet na nějaký čas. Cílový čas 3:39 byl ale jen o deset minut horší než ten květnový v Praze, a tak bylo co slavit.

Mým nejoblíbenějším místem na běhání se stal park, který je přímo v centru města a jeden okruh měří necelých 10 km. Vede kolem říčky, křižuje zoologickou zahradu a končí u nádherného vodotrysku, takže je stále na co se dívat. Když jsem před maratonem potkával při každém proběhnutí na tomto jednom okruhu možná stovku běžců, říkal jsem si, že všichni trénují na maraton. Tento počet se ale neměnil ani v dalších měsících. Dokonce se nezměnil ani přes zimu.

Je to způsobeno tím, že Odense je relativně blízko u moře, a tak teploty neklesaly pod nulu a sněžilo možná tři dny za celou zimu. Sníh ale na zemi nevydržel.

Obecně se ví, že v Dánsku často prší. Mohu potvrdit, že je to pravda, ale místní lidé jsou na to zvyklí, a tak není problém potkat běžce i v tom největším lijáku. Velmi populárním sportem je ještě nordic-walking, zvláště mezi staršími.

Běhá se tu jak v drahém sportovním oblečení, tak i v tom úplně nejobyčejnějším. Běhají muži i ženy snad všech věkových kategorií. Několikrát jsem po večerech potkal skupinky, v každé bylo kolem 20 lidí, všem bylo podle mého odhadu přes 60 let, oblečeni do reflexních vest a běželi tempem mé rychlejší chůze.

Zabírali vždy celou šířku cesty, ale když mě viděli běžet proti sobě, první na kraji zvedl levou ruku, stejně tak ji zvedli všichni za ním a byl mi vytvořen prostor na proběhnutí. Krásné.

Líbí se mi celkově způsob života místních lidí. Není výjimkou, že když si jdu zaběhat kolem poledne, potkám maminku s tatínkem, tatínek před sebou tlačí kočárek s dítětem (tyto "kočárky na běhání" jsou zde hodně populární) a společně běží. Žádné problémy s obědem přesně ve dvanáct hodin a podobné věci.

Jedna věc mě tu hned na začátku překvapila, a to ta, že běžci se tu nezdravili. Na pozdravení jsem byl z Česka zvyklý a líbilo se mi to. Začal jsem zdravit, někdo odpověděl, většina však proběhla bez pohnutí hlavy. Během těch deseti měsíců se mi ale podařilo je tento zvyk naučit a teď se mi docela často stává, že jsem pozdraven i jako první. Je to můj malý úspěch :-)

V létě už budu opět běhat po českých luzích a hájích. Musím říct, že se na to těším, ale stejně tak mi bude Dánsko dost chybět. Potěší mě poslouchání poznámek od ostatních běžců k mému maratonskému tričku, i když z dánštiny rozeznám možná tak to slovo tričko. Když si doma půjdu zaběhat v dešti, budu za blázna, ale tady je to normální. Když budete mít cestu do Dánska, určitě si běžecké boty vezměte, nebudete litovat.

foto: archív Jana Lišky