Nejdříve se asi 30 min bavili a při tom jejich povídání stále poskakoval na jedné či druhé noze, různě při jednotlivých odrazech pokrčoval či zanožoval švihovou nohu, k tomu pohyboval do rytmu pažemi a ani na chvíli se nezastavil. Pak se začal protahovat, bylo to jen pár jednoduchých cviků, ale na jeden snad do konce života nezapomenu. Stál na jedné noze, druhou zanožil skrčmo (to je odborný termín – dost hrozný), uchopil ji za kotník a vytáhl ji mezi lopatky. Připadal jsem si jako v jiném světě, myslel jsem, že se nedívám na běžce, ale na nějakého baleťáka.

Trénoval jsem asi rok předtím našeho nejlepšího překážkáře, který byl dost gumový, ale něco takového by určitě neudělal. Asi po hodinové kombinaci poskakování a protahování se Paul sebral a odklusal z mého dohledu.

Pak se do parku začali trousit naši rekreační běžci a bez rozcvičení se rovnou pustili do polykání svých kilometrů. A přestože to nebyli profíci, v životě toho naběhali minimum proti Paulovi, byla na nich vidět jistá míra poškození jejich organismu, různé formy skoliózy, špatného držení těla či kulatých zad.

Byl to jasně patrný rozdíl – na jedné straně profesionální běžec, který cíleně rozvíjí již při rozcvičení jak svou odrazovou schopnost, ale také kloubní pohyblivost velkých kloubů dolních končetin, páteře a paží, tedy ve svém celkovém působení svalovou pružnost celého těla. Zdálo se mi, že v pozadí takovéto práce na sobě byla i snaha působit na psychiku. Jeho svaly na obličeji byly uvolněné, při poskocích se mu svaly na tváři natřásaly a neustále se usmíval.

Uvědomil jsem si, že pro běžce je jejich tělesná pružnost nutným prostředkem ke správné technice běhu. Že takovouto kombinací lehounkých odrazových cvičení s protahováním svalů se dá působit i na hlubší struktury organismu, tedy nejen na svaly a klouby, ale i na funkci nervového systému, následně i na podvědomí atd., již při rozcvičení.

Odpověď na otázku v názvu je jednoznačná. Každý běžec, který si vyzkouší alternativu pořádného rozcvičení před během nebo pouhý běh bez rozcvičení, nejlépe sám na sobě pozná rozdíl v účinku. A to jak v okamžitém efektu, tak i v dlouhodobém zdravotním působení. A protože unce praxe v tomto ohledu je důležitější než tuna teorie, vyzkoušejte si ten rozdíl.

Vladimír Korbel Působí na katedře atletiky FTVS v Praze. Profiluje se pro oblast techniky a tréninku dlouhých sprintů a středních a dlouhých tratí a překážek, je autorem řady odborných publikací. Mezi jeho svěřence patří a patřili Jan Strangmiller (mistr světa v dlouhém triatlonu v r. 1999), Jiří Mužík (mistr Evropy v běhu na 4× 400 m v r. 2000), Denisa Kozáková (1. místo v maratonu žen do 22 let v r. 2003) a další. Spolupracoval rovněž s Veronikou Brychcínovou, jednou z nejlepších současných českých vytrvalkyň.

 Vladimír Korbel je jedním z trenérů, kteří nabízí své služby i široké veřejnosti. Čtěte více na stránce Trénink