Dopingové látky: Jaké jsou další perspektivy?

Miniseriál Libora Vítka věnovaný dopingu dnes finišuje posledním dílem. Které látky budou pravděpodobně zneužívány v budoucnosti? Jak fungují v lidském organismu? Dokáží antidopingové kontroly odhalit jejich přítomnost ve sportovcově těle?

Jak je obecně známo, antidopingové kontroly stále pokulhávají za vývojem dopingových látek. Platí to nejen pro známou aféru s novým anabolikem známým pod názvem THG (což je zkratka pro tetrahydrogestrinon) kalifornské společnosti BALCO, ale koneckonců i pro steroidní anabolika (mužské pohlavní hormony či jejich syntetické deriváty, které vedou obecně ke zvýšení tvorby bílkovin). Přesné analytické testy na zjišťování přítomnosti anabolik byly zavedeny až v roce 1974 a anabolika se dostala na Dopingovou listinu až v roce 1976 – do té doby byla rozdána spousta medailí zcela beztrestně dopujícím atletům a dalším sportovcům. Antidopingovou kontrolu ztěžuje státem podporovaný doping, jehož jsme byli svědky před rozpadem bloku komunistických zemí (typicky ve východním Německu, které v 90. letech minulého století čelilo mnoha žalobám bývalých sportovců za zničení zdraví), a který lze v současnosti pozorovat například v Číně.

Přestože jsou antidopingová opatření vždy o krok pozadu, vývoj v odhalování zakázaných látek udělal neskutečný pokrok. Typicky to lze ukázat na příkladu testování testosteronu (hlavní mužský pohlavní hormon výrazně zvyšující syntézu bílkovin) v moči. Farmaceutické firmy vyrábějí syntetický testosteron ze sladkých brambor, které obsahují ve větší míře prekursory (výchozí látky) pro testosteron (například dihydroepiandrosteron, DHEA). Tyto prekursory jsou poté chemicky upraveny na testosteron. Protože však rostlinný testosteron má jiný poměr izotopů uhlíku než lidský testosteron, využívá se této odchylky pro průkaz dopingu touto látkou. Tato metoda byla zavedena až v roce 1999 a hned zanedlouho byli díky této technice usvědčeni dva špičkoví sportovci, americký sprinter a olympijský vítěz z roku 2004 v Aténách Justin Gatlin, a dále vítěz Tour de France v roce 2006 Floyd Landis.

Situace je o to komplikovanější, že moderní věda prodělává v současnosti ohromný rozmach. Již dnes se hovoří o zcela reálném nebezpečí supermoderních dopingových látek, které se zřejmě začnou záhy zneužívat.

Jedná se například o látky, které se selektivně váží na androgenní receptory. Receptory jsou buněčné struktury nejčastěji bílkovinné povahy, na které se specificky váží některé látky, jako jsou například hormony. Androgenní receptory jsou takovými strukturami pro mužský pohlavní hormon testosteron, ale nejsou svojí povahou steroidními hormony. Hovoří se i o tzv. selektivních modulátorech, látkách ovlivňujících funkci těchto androgenních receptorů známých pod zkratkou SARM z anglického Selective Androgen Receptor Modulators). Již dnes se lze údajně na některých webových stránkách pro kulturisty setkat s popisem struktur těchto látek (což je první krok pro jejich komerční zneužití).

Dalším příkladem může být výzkum bílkoviny myostatinu. Myostatin je bílkovina tělu vlastní, která je zodpovědná za fyziologické snižování nárůstu svalové hmoty. V Belgii existují speciálně vyšlechtěné krávy (nazývají se anglicky Belgian blues), které mají nedostatek tohoto proteinu (myostatin jim prostě chybí), což vede u těchto zvířat k enormnímu nárůstu svalové hmoty. V současnosti se intenzivně bádá na vývoji látek, které by blokovaly účinky myostatinu a lze očekávat zneužívání těchto látek i ve sportu.

Poznatků současné lékařské vědy lze využít opravdu na mnoha úrovních. Uvažuje se i o podávání jiných látek stimulujících erytropoézu (tvorbu červených krvinek), než je erytropoetin, jako například tzv. aktivátorů receptoru pro erytropoézu (látek aktivujících receptory pro krvetvorbu), nebo alosterických modulátorů hemoglobinu (látek měnících strukturu hemoglobinu) či regulátorů genové exprese (látek ovlivňujících funkci genů). Zní to jako science fiction, ale všechny tyto a mnohé jiné přístupy jsou v hledáčku sportovců nebo lidí pohybujících se v jejich okolí, kteří se snaží zvýšit výkonnost svých svěřenců.

Posledním příkladem, který bych chtěl zmínit, je genový doping. Existují velké obavy ze zneužití genové léčby, která by vedla například k zmnožení genu pro erytropoetin (EPO). Takoví sportovci by pak produkovali více erytropoetinu než ostatní lidé, což by evidentně vedlo ke stejnému efektu jako injekční podávání tohoto hormonu. Konečným důsledkem by pak byl zvýšený počet červených krvinek a tedy vyšší aerobní kapacita, podobně jako u zneužívání samotného erytropoetinu.

Existují dokonce i ilegální laboratoře, které využívají obrovských databází látek vyvinutých farmaceutickými společnostmi již třeba před mnoha desetiletími, které se z nějakého důvodu nedostaly na trh (takových látek je ohromné množství, tvrdí se, že za jednou účinnou terapeutickou látkou, která se začne používat v klinické medicíně, stojí tisíce až desetitisíce látek, které neprojdou sítem přísných testů).

Docent lékařské chemie a biochemie na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odborník v oblasti výzkumu oxidačního stresu, nemocí jater a zdravé výživy. Pracuje na IV. Interní klinice a na Ústavu klinické biochemie a laboratorní diagnostiky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.