Jak jsem potkal muflony

Jaro v sobě skrývá pro běžce spoustu neznámých. Oteplí se? Ochladí se? Bude zase pršet? Jak se vypořádat s jarní únavou? Co moje alergie? Jak poznám habr nebo jasan? Nejistotu, váhání a jarní splín překoná jarní les. Je šíleně zelený a tráva je tak šťavnatá, že se nám život ovečky nezdá až tak špatný. Ptáci zpívají jako o život a sem tam se objeví stydlivý zajíček či muflon...

Muflon? Nevěříte? Když já jsem ale opravdu potkala jednoho podivína, který tvrdí, že potkává v lese muflony! Nejen to: prý to je v lese pražském! Poslyšte tedy jeho příběh, který bude o běhání, muflonech a tlačení na pilu. Leč popořádku.

Příběh běžeckého podivína

„Patřím k takové podivné sortě lidí, kteří celý život běhají. No celý – vlastně jenom asi 40 let. Že taky pořád běháte? Nevím jak vy, ale já si na to vezmu termoprádlo (dříve tepláky), jakož i další potřebné maličkosti a vyrážím do lesa. Do Krčského v Praze – to je ten les, který na mapě nenajdete, protože se správně jmenuje Kunratický a Michelský. Znalci jej však označují pouze jako Krčák… Když jsem byl mladší, zdravější a ctižádostivější, tak jsem v tom lese naběhal třeba 30 km na jeden zátah. Dnes mi stačí tak třetina. A jsem – jak jinak – pomalejší. S klesající výkonností, ať už je to ve sportu, sexu či zaměstnání, jsme zejména my muži hrubě nespokojeni.

A děláme všechno možné, jak tyto brzdící procesy zbrzdit. Uhýbáme, kamuflujeme, předstíráme – a občas s tím i bojujeme. Leč – a opět: jak jinak – prohráváme. Jde o to, jestli si to ovšem dovedeme přiznat. Zastíracím manévrům se daří asi nejlépe na pracovišti. Trochu horší je to se sexem, ale úplně špatně dopadá kamufláž u běhání. Stopky jsou neúprosné. Kdo se chceš podívat pravdě do očí, běhej alespoň jednou za rok nějaký tradiční závod, třeba Běchovice – Praha (10 km). Trať je totiž na rozdíl od nás už 112 let stejná. A přece...

A přece může otevřít zpomalování nové obzory! Může odkrýt jakési životní moudro – a ukázat nám třeba muflony. Mufloni? A v Praze? Dozvěděl jsem se to asi před 10 lety: v onom zmiňovaném Krčáku je prý stádečko muflonů. ,To jsem blázen, léta tu běhám, a nikdy jsem je neviděl,´ dím na to. A tak jsem začal pokukovat po muflonech. Třeba se mi podaří přiblížit se k nim ,nenormálně´ - díky rychlému běhu. Kdepak - nic. Moc jsem do toho běhu asi ,bušil´ a museli mě slyšet na míle daleko. Měl jsem docela vztek a usoudil jsem, že žádní mufloni nejsou a je to s nimi jako s UFO.

Až se před pár lety polámal mraveneček ve mně a stál jsem před volbou: přestat běhat úplně, nebo když už běh, tak ,baletní´, tj. lehoulinké nadnášení a žádné skoky či silné odrazy. Dnes už zase celkem v pohodě běhám, jenom přes kaluže neskáču, ale běhám skrz… A hlavně – začal jsem se potkávat s muflony! Musí to být brzy ráno, kdy v lese ještě nejsou lidé (tedy ti normální), musíte běžet tiše a ,hezky´ a musíte mít taky kus štěstí na příznivý vítr. První spatření bylo jako zjevení. Jsem dosti racionální člověk, ale musím se přiznat, že to se mnou docela ,zacloumalo´. A poznání na mne z mufloních tváří, byť němých, přímo křičelo:

- Když moc a usilovně chceš, ničeho nedosáhneš.

- Netlač příliš na pilu, polámeš ji i sebe.

- Když chceš něco nebo někoho dostihnout, zpomal.“

Tolik běžecký filosof. Co kdybychom začali „běhat pomaleji“ i v mezilidských vztazích? Snad by to zafungovalo i celospolečensky: možná přicházejí léta mufloní. Uvidíme.