Kateřina Neumannová: Běžecké závody už nejsou pro mne. Zatím

Na dohodnutou schůzku přichází se zpožděním a omluvou. Není třeba nic vysvětlovat, do začátku Mistrovství světa v klasickém lyžování, jehož je Katka prezidentkou, sice zbývá více než půl roku, ale vrásky na čele a permanentně zvonící mobil hovoří jasnou řečí. Po několika minutách však přichází větší klid a rychlost řeči vystřídá úsměv a vzpomínky na minulost.

Bylo jednodušší se vyrovnat s koncem sportovní kariéry psychicky nebo fyzicky?

Určitě psychicky. Fyzicky samozřejmě člověk strádá, zvlášť ve dnech, kdy střídám jen kancelář a auto a není čas to proložit nějakým sportem. Ale jinak je psychická zátěž ve sportu úplně jiná, kolísavá. Docela velké vypětí je kolem závodů a potom jej střídalo dlouhé období klidu, kdy měl člověk na starost jen sám sebe a trénink. Kdežto tady je člověk ve stresu stále a Mistrovství světa (v klasickém lyžování v Liberci 2009 pozn.red.) bude za půl roku a i když odjedu někam pryč, tak před odpovědností neuteču. Takže když je třeba dovolená nebo trocha volna, tak má člověk v hlavě stále jenom práci. Je to tedy určitě náročnější.

Nelitujete tedy?

Že jsem skončila se sportem určitě nelituji. Myslím si, že jsem skončila přesně ve chvíli, kdy jsem skončit chtěla a na tom nic nemění moje současná pozice. Co se týká toho, jestli lituji, že dělám dnes co dělám... (přemýšlí) Tak samozřejmě jsou chvilky, kdy mi vše nejde, v tu chvíli toho trochu zalituji, ale je to takové neskutečné množství zkušeností, informací... Je to v podstatě dobrá škola, kterou v budoucnu budu moci využít. Svým způsobem jsem zůstala u sportu, který mám ráda, a práce, která mě vždy zajímala. Sice s extrémním tlakem, což je věc druhá, ale tuto práci jsem vždy chtěla dělat.

Máte v tomto pracovním vytížení čas si zasportovat?

Málo. O víkendu samozřejmě ano, pokud tedy není víkend pracovní, tak chodím pravidelně  sportovat. Snažím se najít chvíli si zasportovat i během týdne, aspoň dvakrát týdně. Někdy je to sice jen chvilka na golfu, což úplně za sport nepovažuji, spíše jako relaxaci, než fyzickou aktivitu.

Běháte?

Běhám, protože běh je pro mě velice jednoduchý v tom, že vezmu tenisky, vyběhnu a do hodiny jsem třeba zpátky a za další čtvrt hodinky můžu být připravená k odjezdu do práce. Vzhledem k tomu, že bydlím v Praze kousek od Divoké Šárky, tak mám i v Praze pěkný běžecký terén hned za domem. Pokud chci tedy něco dělat, tak je to pro mě nejjednodušší a s nejmenší časovou ztrátou. Mám sice ráda i kolo, ale to už pro mě znamená dvě až tři hodiny. Přece jenom při běhu je ta zátěž intenzivnější a rychle jsem doma.

Kolik kilometrů jste nejvíce uběhla na jeden zátah?

Já jsem sice běhala hodně, ale naše tréninky nebyly o tom, že vcelku člověk uběhne maraton, i když svého času bych jej určitě uběhla. Naše tréninky byly spíše rozložené do nějakých tempových úseků. Stalo se mi, že jsem za den naběhala 30 km a více, ale rozložené na několik etap, ale častěji to bylo okolo těch 20 až 25 km, když se běhaly objemy. Protože pak jsme odpoledne ještě chodili jezdit na kolečkové lyže či na kolo, takže nebyl to ten jediný trénink. Pro lyžaře-běžce, kromě túr, které se běhaly na jaře po horách, což bylo více o nějakém převýšení a naběhat něco v terénu, to množství kilometrů nebylo to nejdůležitější.

Nemáte z této doby spíše záporný vztah k běhu? Třeba fotbalisté, když se řekne běh, moc nadšeně nevypadají.

Vytrvalostní sportovec si musí být vědom, že toho natrénuje podstatně více, než rychlostní či herní sporty. Také čím jsem byla starší, tím jsem se více těšila a ráda běhala tyto túry, které jsem jako juniorka nesnášela, když jsme je běhaly v Tatrách. Poslední tři roky svého sportovního života jsem jezdila pravidelně trénovat do Svatého Mořice a pro mě, zvlášť když bylo pěkné počasí, to byly nejkrásnější tréninky. To jsem běžela dvě až dvě a půl hodiny do výšky 2600 m nad mořem, oběhla si tam nějakou horu a dolů si sjela lanovkou. To pro mě byly sice těžké, ale krásné tréninky.

To většina lidí dělá právě naopak ne? Nahoru lanovkou a dolů po svých.

To bych si zbytečně ničila nohy. Dole jsem se rozběhala, pak vyběhla nahoru, tam někde kroužila a dolů bych si tak akorát sedřela nohy, tak jsem jela lanovkou.

Co by vám bylo nyní bližší - maraton nebo běh do vrchu?

Určitě běh do vrchu. Já jsem byla vždy na atleta trochu těžší, nohy jsem si musela více šetřit a běhání po asfaltu v nějaké rovnoměrné dlouhé zátěži mi dělalo trošku zdravotní problémy. Vždycky mě to více bavilo v lese, nějaké krosy.

Uvidíme vás na Zadově 16.srpna v běhu do vrchu?

Bohužel ne, v tu dobu jsem na Olympiádě.

A kdybyste tu byla?

Ne, ne. Já jsem už jednou se závoděním skončila, sice jsem to už párkrát porušila, ale to je buď s kamarády nebo to byla nějaká ta legrace, kdy je mi vcelku jedno, jak dopadnu. Ten zmiňovaný běh je opravdu tvrdá a těžká práce, sice to vede kousek za moji chalupou a pamatuji si dobu, kdy jsem tam vybíhala relativně lehce, ale to trápení, které by mě tam čekalo, už nemám zapotřebí. Myslím, že jsem se už natrápila dost.

Mohla byste vůbec dnes ještě běžet závod s pocitem nemusím vyhrát?

Když jsem jela závod na lyžích ve Švýcarsku, snažila jsem se jet naplno. To byl ještě dejme tomu dozvuk lyžařské kariéry. Ale když jedu cokoliv mimo lyže, tak to naopak demonstrativně postavím proti. To si třeba během závodu někde v hospodě koupíme pití, v obchodě si koupíme tatranku... Ale já jsem si své sportovní ambice už splnila a nemám potřebu se někde na závodech realizovat či se s někým měřit. Mám takovou filozofii, že jsem závodila s určitou vrstvou konkurence a nemám potřebu se srovnávat s lidmi, kteří chodí trénovat po práci a mají to jako svůj koníček nebo náplň pro volný čas. Nyní už chci mít sport opravdu jako své hobby, jako pohyb pro zdraví. Závodit se mi už nechce.

Nelákaly by vás ani závody, kde je každý, kdo projde cílem, vítězem? Třeba extrémní závody?

Já myslím, že ne. Občas se sice zblázním s kamarády do nějaké týmové akce, ale že bych jela závod, kde je cílem přežít - to myslím sportovně, tak to zatím ne. Možná za rok za dva zkusím něco, ale momentálně jsem vyzávoděná a tu potřebu nemám. Pokud se někde objevím, tak je to zřejmě spojené s tím, že to pořádá můj sponzor nebo něco podobného. Jestli poběžím například v září ve Vesci lidový běh, který tam pořádáme, tak to poběžím s malou Luckou.

Nebudete tam tedy lákat na „přijďte porazit Neumannovou“?

To je právě to, že nechci být terčem, kdy si na mě smlsne kdejaký hobík. Což by samozřejmě brzy nastalo, když téměř denně trénují a já jsem velice rychle sestoupila se svojí výkonností mezi běžné smrtelníky a bohužel si myslím, že už to bude jen horší a horší.

Setkala jste se někdy v tréninku s něčím, co v tu chvíli pro vás bylo nepochopitelné, ale až postupem času jste zjistila pravý účinek?

Určitě. Dříve jsem si myslela, že čím více trénuji, tím lepší budou výkony. Ale po třicítce a zvláště po narození Lucky jsem zjistila, že trénovat se sice musí hodně, ale jen do určitého momentu, pak už je to kontraproduktivní. Tyto zkušenosti získává člověk s věkem.

Měla jste nějakou svoji osobní metodu, jak se dostat z přetrénovanosti? Co zabíralo?

Člověk se musí umět od sportu oprostit. Mně jednou řekl doktor: „vám škodí se i na ten sníh jen dívat“. Takže nejen ležet v posteli a tupě civět a čekat, až si organismus odpočine, ale i psychicky si najít jiný smysl života. Jde to těžko, když má člověk jen ten sport a nic jiného. Mně to začalo jít podstatně lépe, když jsem měla dceru, tak jsem se chvíli věnovala Lucce, chodila jsem s ní na procházky. Člověk si musí umět odpočinout nejen fyzicky, ale i myšlenkami.

Naše webové stránky jsou směrované převážně na běžce-hobíky a do této skupiny patří i spousta vrcholových manažerů, který ale nedovedou jen tak opustit myšlenky na práci.

To úplně chápu, že se nedovedou odpoutat od starostí a odpovědnosti s klapnutím domovních dveří. Tady bych víc doporučovala si jít zaběhat ráno, před prací. Vidím to sama na sobě. I kdyby se volný večer našel, tak už v sobě nenajdu sílu se převléct a jít si zaběhat. Samozřejmě večerní sportování má své kouzlo, ale nesmí to být po těžkém dnu, kdy člověk přijde domů unavený ani ne tak fyzicky, jako že má hlavu zcela vygumovanou. Mně se osobně tedy nikam nechce.

(pokračování příště)

KATKA NEUMANNOVÁ ZVE VŠECHNY NA 14. ZÁŘÍ DO LIBERCE, KDE SE KONÁ ZÁVOD PO STOPĚ MISTROVSTVÍ SVĚTA V KLASICKÉM LYŽOVÁNÍ