Tereza Rozehnalová | 18. 8. 2008 | Přečteno: 2003× | Tisk článku
V první části rozhovoru nám Katka Neumannová vysvětlila, jak se vyrovnala s koncem sportovní kariéry. Ještě stále ale nevíte, co si vybaví, když se řekne "dvanáctiminutovka", co si myslí o sportování dětí a kam vám doporučí si jít zaběhat. Přinášíme druhou a poslední část rozhovoru.
Sáhla jste si někdy na dno svých sil?
Mnohokrát. Já jsem měla takovou svou výhodu, no nevím, zda to byla až tak výhoda, ale já jsem tohle uměla i při tréninku, zvláště v době, kdy jsem byla mladší. Později už měl můj organismus jisté zábrany, jak se té extrémní zátěži bránit, ale já jsem se jako juniorka dokázala na tréninku tak zničit, že jsem nebyla opravdu schopna z tréninku ani odejít. Někdo má danou takovou záklopku a dál ho už organismus nepustí, ale já jsem uměla jít až za hranu. A to jsem uměla nejen při závodech, ale i při tréninku. Tvrdost už je myslím v člověku daná. Někdo končí 10% před svým maximem, ale já jsem dokázala jít, ne sice denně, ale až za tuto hranu.
Nepřevádíte to i do pracovního či osobního života?
To nedovedu posoudit. Je sice pravda, že člověk je jednorázově schopen v práci vydržet hodně a neodchází z práce úderem čtvrté. Ale ve chvíli, kdy je to potřeba, je tam do šesti nebo osmi a jede na plné obrátky. Tady jde o jinou věc. Člověk nebyl ve sportu zvyklý tolik zapojovat hlavu, přemýšlet. Já když jsem byla pod velkým psychickým tlakem, nebyla jsem pak schopná maximální koncentrace.
Z čeho jste měla největší strach v době sportování?
Z nemoci a ze zranění.
A co strach či respekt ze soupeřů?
Respekt je lepší slovo. Ten jsem měla vždycky vůči soupeřkám, ale také jsem věděla, že pokud budu stoprocentně připravená, moc lidí mne nemůže předjet. Měla jsem respekt, že i ve formě můžu prohrát, ale věděla jsem, že když budu mít formu, na mých silných tratích mě může porazit jedna dvě, a to by ještě musely jet svůj životní závod.
Takže jistou dávku výkonu ovlivní i sebevědomí, sebedůvěra?
Jistě, ale sebedůvěra je spojená s tím, že musím mít za sebou dobré tréninkové období, a to jsem po třicítce věděla velice dobře. Tehdy jsem do některých závodů šla s tím, že jsem věděla, že to bude dobrý. Výhoda zralejšího věku je, že se člověk už zná. Ne že bych nebyla nervózní, nějaká soupeřka byla pořád, ale věděla jsem, že je to ono.
To zní, jako byste se po třicítce vezla na vlně úspěchu, že se ani moc trénovat nemusí?
Je pravda, že už jsem mohla trénovat o něco méně a svoje nejlepší výsledky jsem zajela v době, kdy jsem trénovala méně než před narozením Lucky. Podle mě byl trénink jednak efektivnější, jednak jsem kolem sebe měla tým lidí, který mi dovedl nahradit to, co člověk sám nikdy nenaběhne. To znamená, že do toho trochu té vědy zapojili a také to, že už jsme věděli, jak trénovat. Takže jsem poslední tři roky trénovala asi o 20% méně, než ve věku 20 – 27 let, kdy ty dávky byly opravdu hrozné. I když si myslím, že jsem je zužitkovala, protože organismus to nezapomněl. Dejme tomu jsem 10 let trénovala hrozně moc a pak jsem z toho čtyři roky „těžila“.
Hodně jste toho procestovala po světě. Můžete říct, že by nějaká země byla běhu více nakloněna?
Myslím si, že všeobecně naši sousedé, Rakousko, kde jsou nejen stezky pro cyklisty, ale i pro běžce. Je to neuvěřitelně sportující země. Na mě nejsilnější dojem, co se týče běhání, ale udělal Svatý Mořic, kde člověk potkává spoustu dalších sportovců v přípravě. Tam jsou neuvěřitelné běžecké trasy. Člověk běhá po lese, po hliněných cestách, je to šetrné k nohám. A cesty jsou uklizené... oni je snad i zametají od spadu ze stromů. Přitom je tam člověk v přírodě a množství cest a terénů je tam nepřeberné, tam je to běžecký ráj.
Naopak, je místo, kde byste si nešla zaběhat?
Měla jsem to štěstí, že jsem byla na dovolená na Mauritiu a na Seychelech, tamní klima je natolik teplé, že vysloveně odrazuje od běhu. Ráda sice běhám jen trenkách, ale extrémní vedra mě k běhu nelákají.
Myslíte si, že je u nás běh populární?
Ano. Lidé tu běhají, jezdí na kole, je to svým způsobem ta „nejjednodušší“ ze sportovních aktivit v tom, že si koupíte boty a trenýrky a nepotřebujete žádné haly. Běhat může skoro každý. Jsou samozřejmě regiony, kdy je běh více oblíben a kde méně.
Čím to tedy je, že v Americe kdo neběhá je „out“ ale u nás se tímto sportem až tak lidé nechlubí? Pochlubí se squashem či golfem, ale během ne.
Nevím, myslím si, že člověk běhá proto, že běhat chce a většinou běhá sám. Kdežto golf hraje proto, že by hrát měl. Nevím, ale srovnávat se zrovna s Amerikou… když je tam vidím s přehrávačem na uších, tím jejich šouravým tempem po nějaké Avenue, tak takový běh nemusím.
To není běhání?
To sice je, ale pro mě je běh spojený s přírodou. Když vidím ráno v Praze běžce, jak tu běhají po centru, tak je svým způsobem obdivuji, ale není to pro mě spojené s požitkem. Navíc ten smog.
Jaký je váš názor na sportování dětí dnes? Myslíte si, že je opravdu nutné, aby pokud chtějí dělat nějaký sport, měly trénink dvakrát až třikrát týdně a skoro každý víkend závody? Pak se často stává, že v pubertě je to přestává bavit…
Jsou sporty, kde s určitým základem se musí opravdu brzo začít, pak se to těžko dohání. Nemůžete mít světového plavce, který se naučí plavat až v 10 letech, to stejné je třeba gymnastika atd. Také si nemyslím, že se jim zoškliví sport proto, že ho dělají odmala, ale že jim to zoškliví lidé okolo. Třeba tím, jakým způsobem je trénují, jak k nim přistupují, rodiče, že je nutí. Děti, které se ke sportu nevrátí, jsou většinou z prostředí, kde si na nich rodiče plnili své ambice, chtěli z nich mít mistry světa a neakceptují, že na to ty děti nemají. Tato forma je špatná. Já osobně preferuji v předškolním věku sporty všestranné, ať dělají vše možné. Specializace stačí až někdy okolo puberty. Je fajn, když dítě umí všechno možné a samo chce trénovat, pak už si jen vybere specializaci.
Myslíte si, že je dostatek příležitostí, aby si šlo dítě jen tak někam zapinkat, zahrát? Jen v rámci rekreačního sportování.
K takovému přirozenému zdravému sportování by děti měla vést škola a školky, ale v tom, o čem mluvíte, nesnímejme zodpovědnost z rodičů. Pokud děti nechtějí být 3x týdně na tréninku, ve drilu, tak si s nimi musí holt zapinkat rodiče. Ono je jednoduché děti odložit na hlídání, to mám také ráda, že je o ně postaráno, ale není to správné. Pokud chceme, aby se přirozeně zdravě hýbaly, musí se nejvíce zapojit rodiče.
Co je tedy nejlepší motivace pro děti?
Samozřejmě nějaká skupina, kamarádi, aby nebyly samy. Málokoho chytne individuální sport. Sama jsem ze začátku chodila za partou, za kamarády. Vidím to i na dceři, když je se mnou sama na sjezdovkách, tak ji to baví sotva dvě hodiny, ale pokud tam má kamarády, tak je schopná jezdit půl dne. Také přirozená soutěživost je dobrá, že se naučí i prohrávat, ale nenutit je do toho.
Co se vám vybaví, když se řekne dvanáctiminutovka?
V tom jsem vždycky vyhrávala (úsměv). Sice jsem vždycky ztrácela na 60 m a 100 m, ale na dlouhé tratě jsem byla dobrá.
Vzpomenete si na osobák?
To už ne. Je možný nějakých 3600 m? To bylo ještě na základní škole.
Tak to jste opravdu běžela rychle.
Později jsme na dráze moc netrénovali, spíše v terénu, třeba úseky několikrát za sebou 1500 m a třeba do kopce. V tom jsem byla velice dobrá. Nebo krátké opakované 3 minuty výběhy do kopce, to mi šlo. V tom si myslím, že bych byla srovnatelná s dobrými atlety.
Čím byste nalákala lidi na běh, aby si šli s vámi zaběhat?
Nepřemlouvala bych nikoho do závodění, ale třeba jít si zaběhat na Šumavě. Nějaký kopec se i vyjde, když to nejde… Pokud člověk nemá nadváhu, tak mi přijde běh jako nejpřirozenější, nejjednodušší, jeden z nejlevnějších sportů a běhat se dá opravdu skoro všude. Posilujete v podstatě celé tělo, ženský potom mají docela pěkné nohy (úsměv).
Co vám běhání dalo a co vám vzalo?
Pro mě to byl vždycky nejdůležitější mimosezonní prostředek. To, co jsem nenaběhala v létě, jsem pak už v zimě neměla. Co se týče formy, tu jsem vždy na běhání stavěla. Takže dalo mi, že jsem si dobrým běžeckým tréninkem zadělala na dobrou lyžařskou formu v zimě. Co mi vzalo, tak přece jenom mě občas někde něco pobolívá, nějaké problémy s klenbou a záněty úponu achilovky, to přece jenom s tím běháním trochu souviselo. Doslova mi ale nic nevzalo, spíše mě hodně naučilo.
Děkujeme moc za rozhovor a těšíme se společný výběh někdy po Mistrovství světa :)
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Kdysi jsem jí hodně fandil. Kdysi...
RSS