NEDĚLNÍ SLOUPEK: Večerní okruhy a svíčky

Svůj večerní běh ve čtvrtek zakončuji okruhy kolem bohunické nemocnice a vazební věznice v Brně. Je to takové nouzové řešení namísto proběhnutí krásnou lesní krajinou, ale okruh je to plný stromů, a to i jehličnatých, takže při trošce fantazie je to jako v lese a navíc má okruh skoro přesně 3 km. Poblíž starého pěšího vchodu do nemocnice mě už z dálky na sebe upozorní zapálené svíčky. Památník. Jakou událost nám připomíná?

Co se tady odehrálo před 40 lety? Fantazie se rozehraje naplno. Že by to bylo úplně jinak? Žádný nepozorný chodec a žádný nepozorný řidič? A ten řidič neřídil auto, ale tank? Ten chodec nevstoupil do vozovky omylem, ale ve snaze zastavit ta železná monstra? Mává na ně oběma rukama, aby je zastavil, a volá: „To je omyl!“ A pak už je slyšet jen pokračující hřmot obrněných vozidel řítících se dál.

Zatáčím na Netroufalky, svíčky mi sice zmizely z očí, ale přesto je vidím, když mírně přimhouřím oči. A spolu s nimi znovu otázka. A co když to bylo úplně jinak. Žádná dopravní nehoda. Že se tady střílelo! A opět vidím člověka, jak se projíždějícím vojákům cosi snaží vysvětlovat. Křičí na ně velmi vzrušeně a nahlas, aby ho přes hřmot vozidel slyšeli. Z vozidel se ozve: „Buď zticha, nebo střelím!“. Nevím, jestli to bylo rusky, nebo jiným jazykem našich sousedů. A pak se už jen ozvalo pár výstřelů, vzrušený hlas už nekřičel a nic nevysvětloval...

Opět zatáčím, opět doprava, na Kejbaly. Napadlo mě: jak jen jsem dnes byl blízko toho místa. Fantazie mě přenesla do té doby a na chvíli jako kdybych tam před 40 lety stál já. Na mě míří samopal. Podivím se, že pohled do hlavně není až tak nahánějící strach a pomyslím si: „Ha, já nemám strach, ale ty asi jo, jinak by ses tím samopalem tak neoháněl.“ Otočím se a běžím dál. A čekám, kdy se ozve výstřel. Nic se neozvalo. Jsem opět v reálu, v současnosti.

A na mysl mi přicházejí opět svíčky a s nimi další otázky. Vedu dialog sám se sebou: „Jak daleko je …“ – na chvíli se v otázce zastavím jinou otázkou: „Ptáš se, jak daleko? Je to otázka zeměměřičská, nebo běžecká?“ A dřív, než tu podotázku zodpovím, dokončím tu původní: „Jak daleko je smrt od života?“ Říká se, že tak asi 70-80 let. Fyzik a zeměměřič řekne: „To není správně, protože vzdálenost nemůžeš vyjadřovat v jednotkách času.“ Ale běžec řekne: „Při daném čase pro uběhnutí jednoho kilometru klidně mohu!“

Obíhám nemocnici a blížím se k zadní zdi obepínající vazební věznici. To evokuje další otázku: „Jak daleko je svoboda od nesvobody?“ Mohly nám věznice a samopaly zabránit ve svobodě myšlení? V nemocnici, kolem které jsem běžel, je spousta lidí, jejichž svoboda je omezena jejich nemocí. Ve věznici je svoboda těch, kdo tam bydlí, omezena těmi zdmi. A jak je to se svobodou nás, kdo jsme mimo tyto zdi?

Mezitím jsem minul věznici a obíhám Kaufland a posléze čerpací stanici. Jakoby symboly svobody: máte-li peníze, můžete cokoliv a téměř kdykoliv nakoupit. Můžete úplně všechno. Ale je to opravdu svoboda?

Blížím se v běhu opět místu se svíčkami a s tím se mi vrací otázka, co se tady před oněmi 40 lety stalo. Pamětní deska mezi věnci a svíčkami odpovídá sama. Ve svých představách jsem nebyl daleko od pravdy. Jen takových mužů, kteří tehdy padli, bylo na různých místech republiky více.

K domovu přibíhám tak nějak upokojen a ujištěn. Ano, tady nejde jen o rok 1968, tady nejde o vojska Varšavské smlouvy, tady jde o princip: „Ani samopaly, ani tanky, ani věznicemi, ani ničím jiným pravdu umlčet nelze.“

Jak jsem si 21. srpna 1968 zaběhl svůj první maraton