Mirek Kratochvíl | 7. 9. 2008 | Přečteno: 2057× | Tisk článku
Než jsme vyběhli, vlastně ještě mistrem světa nebyl. Ale pak zazněl startovní výstřel a on zmizel za první zatáčkou. Když jsem ho znovu uviděl, byl on mistrem světa a já jedním z poražených. Ale tu porážkou berte s rezervou. V počasí, jaké panovalo 6. září na trati vrchařského veteránského mistrovství světa z Areálu snů na Slamník, vyhrál každý, kdo doběhl. Přinejmenším nad sebou a nad těžkou tratí.
Pořadatelé zvládli mistrovství na výbornou. Drobných chyb se vyskytlo naprosté minimum. Ta první v hodnocení trati. Měl jsem informaci, že po úvodním mírném stoupání následují prudké úseky po místních sjezdovkách, vystřídané relativně příjemnými pasážemi, aby celé dílo bylo korunováno prudkým výběhem do cíle. A jaká byla skutečnost? Po pár desítkách metrů "krpál", který se pak změnil v "superkrpál". Vyskytlo se sice pár příjemnějších úseků, ale to, co čekalo na samý závěr, už byla jen třešnička na dortu. Ten dort ovšem nebyl obyčejný, ale nejméně dvacetiposchoďový.
Druhou pihou na kráse byl dočasný nedostatek vody na vrcholové občerstvovací stanici. Je ovšem jasné, že její spotřeba musela při sobotním vedru stoupnout na několikanásobek běžné normy.
Vše ostatní fungovalo jako na drátku. Od výdeje startovních tašek s čísly a čipy, přes bohatou nabídku doplňkových služeb, organizaci startu, časomíru, značení trati a pořadatelskou službu. Několik běžců, které postihl kolaps z horka a dehydratace, se přesvědčilo i o dokonalé funkci zdravotní služby. Zasvěcený komentář Iva Domanského z trati ani nemusím zmiňovat. Ivo byl jako vždy perfektní a neúnavný. Vždyť závodníci všech kategorií kolem něj prakticky nepřetržitě probíhali dobré dvě hodiny.
A teď zpráva pro ty z vás, kteří jste sledovali přípravu Dušana Šebka. Počíhal jsem si na něj 500 metrů před cílem v místě, kde začínalo vrcholové stoupání. Většina závodníků zde mlela z posledního se skelným pohledem zabořeným do země. A on? Běžel jako srnka a na mé povzbuzování zareagoval něčím pro mě v tu chvíli naprosto nepochopitelným. Úsměvem od ucha k uchu. Doběhl v čase 1:06:30 na velice slušném 28. místě. Jeho dojmy si budete moci přečíst v posledním pravidelném pondělním dílu Vrchařské výzvy.
Na závěr mám jedno osobní poděkování Viktoru Petronjukovi, který se vzdal svého kelímku s iontovým nápojem a dodal mi tak sílu na zdolání posledního půlkilometrového stoupání. A taky vzkaz od Iva Domanského: Tištěný magazín běhej.com se setkal s velmi příznivým ohlasem.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Gratuluju-super, není nad ten pocit, že příprava vedla k cíli :-)), že jo...
Ona ta má příprava byla docela mizerná:-(
A pocity byly dva. Na trati: Kam jsme to zase vlezl. A po doběhu: Už to mám za sebou.
Taky jsem Dušana pozorovala a přišlo mi, že si běží v klídku a obstojně. Byla jsem nad sjezdovkou a vypadal v poho. Jsem zvědavá, jak nám pocity popíše on:-))
Tak hrozné to na začátku zas nebylo, prvních 7 km bylo celkem v pohodě, pořád jsem přemýšlela, kde vzali to převýšení přes 800 m, nějaké menší stoupáníčko celkem pohodička, ale pak posledních 5 km stálo za to! A hlavně posledních 500 m. Ale nelituji účasti.
RSS