Měsíčně jsem byl schopen naběhat tak maximálně 60 Km a to byl úspěch. Úspěchem pro mě bylo i zdolání 10 Km. Myslel jsem si, že je to můj běžecký vrchol a že už není potřeba se nějak snažit dál. Něco jsem sice slyšel o půlmaratonu a maratonu, ale to bylo pro mě něco jako šílenství a hazard se zdravím.

Teprve až před rokem, tedy po nějakých 15 letech běhání, mě zlákala myšlenka zkusit si zaběhnout onen půlmaraton. Kupodivu to vyšlo. Doběhl jsem, a dokonce v celkem slušném čase a bez újmy na zdraví. Letos na jaře, kdy se jaksi více začalo mluvit a psát o maratonech, nedalo mně to, a jen tak zkusmo jsem hledal v termínovkách nějaký podzimní maraton. Podzimní proto, že už není takové vedro, pak bych taky měl asi 4 měsíce na pozvolný a kvalitní trénink a jako motivaci jsem si zvolil i netradiční dárek k mým 33. narozeninám, které budu mít, dá-li Bůh, právě na podzim. Volba padla na Ostravu 11.10.2008.

Jěště asi měsíc po mém rozhodnutí jsem běhal stejně jako dřív. Všechno se zdálo tak daleko a byl jsem líný zvyšovat objemy. V červnu už jsem se ale přinutil a začal jsem zkoušet běhy delší. Nejprve byl pro mě úspěch zvládnout např. 1:30 hod. Cítil jsem stehna i druhý den. Zvolil jsem tedy takový svůj „vlastní“ plán. Běhat přibližně 3× týdně a postupně přidávat na délce běhu. Celkem se to dařilo i v parných prázdninových dnech.

Zajímavým zpestřením pro mě byly běhy v Německu, kde jsem v červenci a srpnu absolvoval jako zpěvák turné s operou Nabucco. Nejprve jsem si myslel, že bude snadné zvládnout sem tam nějaký trénink, ale přejezdy mezi městy byly tak dlouhé, že se to mnohokrát prostě nepodařilo. A když už vysvitla naděje, že bych snad mohl stihnout vyběhnout alespoň na 1,5 hod. z hotelu do blízkého parku nebo lesa, naplánovali nám nějakou zkoušku. Přesto jsem celkem často našel skulinu v časovém harmonogramu.

Můj nejkratší běh měřil pouhý jeden kilometr, to když jsem odběhl z dálničního odpočívadla, ale zadařilo se běžet někdy i dvě hodiny. Asi dvakrát se mi přihodilo menší dobrodružství, a to když jsem v naprosto cizím lese bloudil. Někdy jsem vlastně ani nevěděl, do kterého jsme přijeli města, takže bych se ani kolemjdoucích nemohl zeptat, jakým směrem mám běžet. V běžecké euforii jsem na tyhle věci zapomínal. Naštěstí vždy dopadlo vše dobře.

Naplno jsem přípravu rozjel až koncem srpna a v září. Byl to pro mě krok do neznáma. Vždyť běžet 2,5 – 3 hod. už vyžaduje vyčlenit si dostatek volného času, správně načasovat jídlo před během a pitný režim, ale hlavně to vůbec uběhnout! Začal jsem tedy běhat s camelbagem. Nacpal jsem tam gely a musli tyčinky, mobil a vodu. Nepříjemné bylo, že voda ve vaku šplouchala. Takže jsem vyjmul vak a nahradil jsem ho dvěma cykloláhvemi. To se mi osvědčilo. 

Po hodině a půl běhu jsem už často začínal cítit stehna, ale i tak se mi dařilo plnit plán a prodlužovat délku běhů. Záměrně píšu o časech, protože kilometry mě v tuto chvíli ani tak nezajímaly. Dnes, asi týden před dnem „D“, jsem se celkem v pohodě dostal na hranici tříhodinového běhu bez pauzy a bez větších problémů. Můj plán a velké přání je uběhnout svůj první maraton ke svým 33. narozeninám za 3:15 hod. Nevím, jestli je to reálné, ale je to obrovská motivace.

Pokud se vše podaří a do Ostravy dorazím a postavím se na start, pokusím se napsat pár řádků a podělit se s vámi o zážitky prvomaratonce.