Petr Kostovič | 23. 10. 2008 | Přečteno: 1474× | Tisk článku
Půlmilionové Drážďany dokážou uspořádat běžecký svátek, který na start závodů v maratonu, půlmaratonu a na vzdálenosti 10 kilometrů přiláká na start více než 7000 účastníků. Proč kromě PIMu nedokáží srovnatelná, byť o něco menší města u nás, přilákat na start ani desetinu počtu, který čítalo startovní pole uplynulou neděli v Drážďanech?
Příčin je určitě celá řada, od podpory místních orgánů, šikovnosti pořadatelů, obchodní a marketingové schopnosti, šíře běžecké základny, výchovy v rodinách a ve školách... Necítím se natolik erudovaným,abych provedl hluboký rozbor, přesto bych se rád zastavil u jednoho jevu. Možná jde o záležitost okrajovou. Možná…
Při diskusi na téma účasti při závodech v zahraničí a u nás říká běžecký trenér a ultramaratonec Miloš Škorpil: "V USA jsem zažil lokální závod na 5 km, jehož se účastnilo přes tisíc lidí. Tleskalo se i těm posledním. U nás v Česku se příliš závodí. V zemích na západ od naší republiky je závod společenskou událostí. Lidé se nechodí poměřovat výkonnostně, ale jdou si zaběhat proto, že je běh baví, udržují si jím kondici a navíc se setkají s přáteli."
I z poměrně vysokého umístění českých kondičních běžců ve výsledkové listině se zdá, že pro většinu německých běžců byly nedělní závody v Drážďanech příležitostí zvýšit si kondici a pozdravit známé. Lidé si s umístěním či časem hlavu nelámou. Jestli uběhnou půlmaraton za 1:35 nebo 2 hodiny, je příliš netrápí.
My Češi jsme jiní. Příliš se poměřujeme a zbytečně se tím stresujeme. Do role hodnotitelů se pak pasují i kolegové v práci, kamarádi. Jen si vzpomeňte. Kolikrát jste již slyšeli otázku: "Za kolik jsi to uběhl?" "Kolikátý jsi byl?" A pak většinou přichází otázka: "A z kolika závodníků?" V té poslední otázce již cítíme devalvaci našeho výkonu, přivádí nás do rozpaků. Když na ni odpovídáme, trochu se za ten svůj výkon stydíme. "Devadesátý ze sta." Když běží závod sto běžců, někdo přece musí být ten stý v cíli. Často nás takto hodnotí u svíčkové s knedlíkem známí, kteří sami v životě neuběhli ani kilometr.
Při nedělním běhu drážďanskými ulicemi bylo slyšet od přihlížejících diváků: "Bravo, Klasse." Povzbuzování a ocenění výkonu patřilo i těm posledním.
Když jsem v čase 5:45 od startovního výstřelu opouštěl prostor závodu, blížila se od mostu, který přivádí běžce do cílového prostoru, tři policejní auta s majáky, vůz první pomoci a auto s hlasatelem. Závěr závodu. Před touto kolonou vozidel se pohybovala osamocená žena. Poslední v cíli maratonu. "Tak v její kůži bych být nechtěl," pomyslel jsem si. Přesně v duchu výše popsaného uvažování. Ta žena se však svou pozicí ve startovním poli viditelně nestresovala, naopak svůj "finiš" si užívala. Nadšeně mávala směrem k cíli, kde na ni čekal malý hlouček lidí. V jejich očích byla hrdinkou, vždyť dnes dokázala urazit vzdálenost 42 195 metrů. Je jedno, že tisící sto osmdesátá devátá.
Až to takto budeme vnímat i my, možná se dočkáme doby, kdy se na start maratonu v Plzni, Brně či Ostravě postaví mnohem více běžců, než je tomu nyní.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Pěkný článek, s názorem autora určitě souhlasím, snad už i u nás se aspoň něco málo v tomto směru začíná měnit, a jsem rád, že Behej.com určitě přispívá k tomu, aby se tragédi nebáli na start závodu postavit. Copak svět stojí a padá s tím, jestli skončím třetí nebo desátý (jako tragéd samozřejmě od konce)?
Super článek. Plně souhlasím.
Plně souhlasím s autorem článku. U nás běhají jenom "závodníci", kteří mají určitou výkonnost, byť tvrdí, že běhají pro radost. Já zrovna v těchto dnech řeším dilema postavit se na Janovských kilometrech na svou tradiční moc hezkou 19km trasu(běží se na Bramberk, Slovanku, Královku a Maliník) anebo podlehnout myšlence nebýt poslední a jít trasu 11km. Protože v téhle oblasti se na start 19km nepostaví nikdo, kdo to neuběhne pod 2hodinky a já budu ráda, když jí budu mít za 2:15 a celou cestu za mnou pojede konečník... A na tu 11km trasu obvykle přijíždějí něměčtí běžci, kde ne všichni mají tu naší "závoďáckou" výkonnost....
Občas taky řeším takové dilema,že bych chtěla na nějaký závod,ale když se podívám do loňských výsledků,zjistím,že nejpomalejší běžec byl rychlejší než bych byla letos já a to mě většinou odradí.Nevadí mi být poslední,ale to,že zdržuju pořadatele,už se vše balí,rozebírá,uklízí...Pak mě ještě dorazí otázka kolegyň v práci,kolikátá že jsem byla,i když jim pokaždé vysvětluju,že to není pro mě nejdůležitější.
Ahoj rebecco a ostatní, všechno je relativní. Na závodníka, který u nás běží desítku za 34 minut, což je velmi slušný čas, se evropská špička může dívat stejně tak, jako on se dívá na někoho, kdo dokáže tu samou vzdálenost uběhnout za 40 minut. Jestli to ty dokážeš za 55 - 60 minut, jakou kondici mají tvoje kolegyně? Dokázaly by takovou vzdálenost vůbec zvládnout? kolik lidí v této republice dokáže uběhnout bez toho, aby byli vyčerpáni na další týden, dest kilometrů. Vidíme jenom ty na závodech, nevidíme ty, kteří sedí doma u televize v kavárnách a vůbec se nezvednou z gauče. Rád se s tebou pozdravím na některém z příštích závodů a klidně poběžím poslední, abys byla v klidu:) Petr Kostovič
Nepodílí se na tomto jistě nezpochybnitelném faktu jednak početnost německé populace, ale hlavně jiné priority české sportující veřejnosti?
Napadá mě například cykloturistika, horská turistika, v zimě pak běh na lyžích nebo sjezdové lyžování.
Co třeba menší chuť k masovosti při organizaci volného času?
Nevím, ale není to řeč jen o Německu, ale je to tak i v Itálii, Francii. U nás prostě málokdy jde na start závodu i krátkého někdo, kdo pravidelně tvrdě netrénuje, a když má zrovna nějaký handicup, tak nejde na start a zůstane jen v pozici diváka, aby náhodou nebyl až třeba ten devadesátý ze sta nebo nedej bože ten stý.
Ano, ano.
"Kolikátý jsi byl?" "A z kolika závodníků?" "Devadesátý ze sta."
Někdy tak přemýšlím a sám si ubírám na radosti z pohybu.
Některé závody u nás se pojmenují jako mistrovství ulice, města, okresu, kraje... až vesmíru. Trochu je to nátlak na mně, abych to bral vážně a ne společensky, abych tím příliš neprodlužoval utrpení dlouho čekajících dobrovolných pořadatelů.
Ano, myslím, že v článku je hodně pravdy - vzpomeňme na nedavnou diskusi jestli zavést více ženských kategorií: jestlipak se to všechno netočilo kolem toho, aby se ženy mohly poměřovat se sobě rovnými?
Ano, většina českých běžců a běžkyň je takových.
Ale najdou se i výjimky.
Lidi na západ od nás jsou prostě jiní. Já když se chcu vidět s kámošama, tak prostě skočím do hospody (24 denně, 7 dní v týdnu :-D). To oni musí dělat různé bárbekjů a párty a jiné opičárny. Proto jich tam chodí tolik.
RSS