V premiérovém měření sil proti sobě nastoupily dvě štafety. Jedna školní, dvaačtyřiceti­členná, zatímco ta druhá, dospělácká, byla pouze dvoučlenná.

Po dvou hodinách a padesáti jedna minutách mohl přítomný zástupce agentury Dobrý den z Pelhřimova potvrdit, že tento výkon je zároveň ustavujícím rekordem dětského maratonu absolvovaného za těchto pravidel. Zároveň je výzvou k překonání pro další školy. Více o této ojedinělé a chvályhodné akci jsme se dozvěděli od jednoho z iniciátorů akce, Miloše Škorpila.

Jak se zrodil nápad uspořádat tento ojedinělý závod a jaký má tato akce cíl?

On to ani tak není v pravém slova smyslu závod. Alespoň ne ve chvíli, kdy za mnou přišel Honza Kocourek s prosbou, jestli bych byl ochoten běžet maraton proti dětem ze základní školy Národní v Prachaticích. Že právě v letošním roce slaví škola 20 let a že by to mohl být docela pěkný způsob oslavy. V takovýchto případech neříkám ne. Takže jsem Honzovi kývl a pak se mi hned začaly hrnout z hlavy další nápady jak to celé zatraktivnit a využít pro přitažení dětí k běhu.

Taky mě hned napadlo zapojit do toho agenturu Dobrý den z Pelhřimova s tím, že bude evidovat samostatně výkony žáků prvního stupně základní školy, to je žáků 3. – 5. tříd a druhého stupně základní školy, tedy žáků 6. – 8. tříd. Štafetu tvoří vždy 40 žáků plus jejich dva učitelé. Každý z žáků běží jeden kilometr a učitelé pak jeden kilometr a druhý 1195 metrů, tak aby to dalo dohromady právě 42,195 km. Počet kluků a holek, nebo jestli učitelé jsou muži, ženy nebo mix, už není stanoven. Není nijak určen ani počet žáků z jednotlivých tříd.

Cílem celého projektu je, aby se na něj připravovali společně žáci i učitelé, protože jsem v loňském roce při akci „Běh do škol“ poznal, že to je asi největší problém, proč děti málo sportují. Nemají vzory. Proto je také do celého projektu včleněna soupeřící štafeta (tentokrát v Prachaticích já a Honza Kocourek), kterou tvoří dospělí běžci. Ti ale běží samozřejmě mnohem delší úseky, v Prachaticích jsme se s Honzou střídali po pěti kilometrech.

Čím konkrétně oslovuje tento závod děti? Jaká je jejich motivace?

Děti oslovuje to, že se mohou utkat s dospělými, kteří je berou za zcela rovnocenné soupeře. Druhým významným momentem je to, že dělají něco výjimečného, co tu ještě nikdo nikdy nedokázal. Ta motivace, aby moje jméno bylo zapsáno u nějakého rekordu je asi ten největší hnací motor. Navíc, když se ti tohle podaří už ve školním věku, nejen, že na to budeš vždy rád vzpomínat, ale také ti to zvedne sebevědomí, už nikdy o tobě nebude moci někdo říci, že jsi v životě nic nedokázal, protože ty jsi byl při tom, když se tvořil český rekord.

Které školy se do této akce zatím zapojily?

Štafeta Národní školy v Prachaticích byla první. Druhou bude škola ve Františkových Lázních, kde poběží jedna štafeta složená ze žáků prvního stupně a jedna z žáků druhého stupně. Začíná se rýsovat další škola v Chebu. Znáš to, kam se šustnu, tam se to začne hýbat. Přihlásit se může ale jakákoliv škola, která se o tom nějak dozví. Většinou přes nějakého místního zapáleného běžce, který danou školu osloví a pak samozřejmě běží i ve štafetě proti dětem.

Rozhodně z toho nechci dělat akci, kterou by organizoval jakýkoliv svaz. Navíc na pokus musí dohlížet komisař z agentury Dobrý den, aby mohl být případně zapsán do Knihy rekordů. Trať nebo dráha, na níž se poběží, musí být certifikovaná. Zápis do knihy rekordů stojí 4000,– plus náklady na komisaře (cesta + diety). Abych z těchto nákladů školám ulevil, dohodl jsem se s agenturou, že tam, kde budu přítomen, budu agenturu zastupovat já. Tím odpadnou diety, náklady na benzín si ale účtovat musím.

Jaké bylo tvoje očekávání před závodem a jak hodnotíš první závod zpětně? Jaký byl vývoj závodu, reakce dětí a jejich postoj k této akci?

Popravdě řečeno raději jsem nic neočekával. Ne snad proto, abych nebyl třeba zklamaný, ale opravdu jsem neměl tušení, jak to může probíhat. Neznáš lidi, děti, tedy kromě Honzy, jeho ženy a dcer. Paní ředitelku a učitelky tělocviku jsem viděl jen při besedě s žáky. Nemáš žádnou předchozí zkušenost. Jediné, co jsme si s Honzou řekli, že se budeme snažit běžet tak, abychom to uběhli za tři hodiny, tedy že budeme muset běžet nějakých 4:17 na kilometr. Jestli to bude stačit na to, abychom tam nebyli za nemehla, to jsme netušili.

První kilometr běžela paní učitelka, my s Honzou běželi jako gentlemani s ní, a to se nám pak málem nevyplatilo. Pak nastoupilo sedm kluků ze šestky, samí fotbalisté. Než se Honza nadál, dostával kolo, a to běžel celou dobu 4:04 na kilometr. Já měl to štěstí, že pak přišli trošku slabší běžci a taky dvě dívky, takže se mi podařilo předávat Honzovi s mírným náskokem. Do třicátého kilometru jsme si vypracovali dvě kola náskok, ale pak Honza trošku ztuhl.

Dvacetiminutové pauzy se projevily negativně. Nakonec jsme byli rádi, když jsme uhájili vítězství o 25 vteřin. Co mě ale potěšilo, že děti to v žádném okamžiku nezabalily. Jedno každé makalo, co to šlo, až do cíle. Prakticky nikdo z nich to nepřepálil. To znamená, že buď je tělocvikáři dobře poučili, nebo si pamatovaly moje rady z besedy, kterou jsem u nich měl v únoru.

Připravovaly se děti speciálně s tebou nebo se svými učiteli? 

Jak už jsem výše naznačil, v únoru jsem měl ve škole s žáky besedu. Dozvěděli se něco o mně, o tom jak běhat. Ale speciální trénink jsem jim nedával. Prachatice leží prakticky na Šumavě. Zimy, a zvláště ta letošní, jsou zde dlouhé, takže pokud trénovaly, tak hlavně na lyžích. Těsně před závodem už nebyl na nic čas. Byl tam zástupce města, Český rozhlas, místní televize, asi tři novináři, komisař z Dobrého dne. Navíc žáci už byli vtaženi do děje a stejně moc nevnímali, co se jim říká.

Co si myslíš, že je třeba udělat, abychom mohli říci: „Běh a sport děti baví víc než počítače“?

Na tuhle otázku odpovědět neumím a ani si nemyslím, že by měla být takto položena. Spíš si myslím, že děti mají stále pohyb v krvi, jen potřebují vzory, které se budou snažit napodobovat. Potřebují cítit, že je bereme jako partnery, že pro nás nepředstavují břemeno. Vím že je to těžké, dva kluky jsem takto vychovával a musel si od jiných lidí za to hodně vyslechnout, ale i když mě dostali párkrát do kolen, nikdy jsem nelitoval toho, že jsem jim dal prostor se projevit. Tenhle přístup ale neznamená, že jim vše projde, to vůbec ne. Důvěra a tolerance neznamená, že když z nedostatku zkušeností něco hodně zvojtí, nebo to přeženou v rámci zkoušky, co vydrží oni nebo dospělý, se jim za to nedostane spravedlivé odměny.

Schválně říkám odměny, protože trest ještě nikdy nikomu nepomohl ani ho nevychoval a odměna nemusí vždy představovat dárek.

Kdy se koná další školní maratonský běh a kde? 

Devatenáctého června ve Františkových Lázních.

Myslíš, že by se tato akce mohla stát pro zúčastněné školy tradicí?

Víš, tohle bude hodně záležet na dospělácích – na učitelích a na těch, kteří se u toho budou motat. Věřím, že děti z toho budou mít vždy dobrý zážitek, zvláště když bude i ze strany sdělovacích prostředků a obce takový zájem,jako byl v Prachaticích. Jak jsem říkal, ocitne-li se jednou tvoje jméno v Knize rekordů, je to pro tebe zážitek na celý život. V Knize rekordů se neobjeví jen jména dětí, školy, učitelů ale i města nebo obce a to také zavazuje.

Nastartováno – nakročeno je určitě dobře. Když jsme doběhli, byl jsem dost unavený ale hodně šťastný a nesmírně hrdý. Ne protože jsme vyhráli, ale na ty děti, jak do toho dávaly všechno, takže ještě jednou říkám: „Nakročeno – nastartováno je skvěle.“

Prachatický deník o maratonu

Běžecká škola Miloše Škorpila