Pokud jde o vlastní běžeckou přípravu, žádný problém propojit obojí nebyl. Podaří-li se totiž poctivý trénink vhodně doplnit stupňovanou motivací, úspěch se dostaví. To platilo jak o mně samotném, neboť jsem si stanovil jasný cíl zlepšení loňského času minimálně o 15 minut, tak o studentech. Pokud chtěli reprezentovat v Praze, museli kromě tréninku podstoupit nekompromisní školní nominační závod, v něm uspět a potom zvítězit v krajském finále. To se to běhá s čistým tréninkovým svědomím!

Měl jsem však značné obavy z posledních dnů a hodin před maratonem. Bál jsem se, že typické předzávodní pocity – nervozita, uvědomování si možných komplikací, strach z neznámé drobnosti, kvůli níž celá příprava selže, budou tentokrát dvojnásobné. K mému překvapení však byly spíše poloviční. Organizačně náročné zajišťování „dvojmaratonu“ se ukázalo jako výhoda, neboť mi na případné problémy prakticky nedovolilo myslet.

Naopak dvojnásobná byla dávka pozitivních emocí, které se nikde jinde než při maratonu nedají zažít. Především povzbuzování. Fandění anonymních diváků podél trati je určitě fajn, ale když vás několikrát v průběhu závodu všemi svými středoškolskými silami povzbuzují studenti, které jste v předchozích závodech povzbuzoval všemi svými učitelskými silami vy, pochopíte, co to je „běžet v laufu“. A když si pak s vámi na závěr postupně plácnou v cílové rovince, kde už sami nejste schopni udělat skoro ani krok, pochopíte ještě něco navíc. Totiž že maraton může být i duchovní zážitek. Mě totiž prokazatelně nadnášel týmový duch.

Ano, běh je sice individuální sport, ale štafety jsou jeho zajímavým kolektivním prvkem. A když se k tomu přidá navíc spojení učitele a žáků, stává z maratonu týmová záležitost. Mušketýrské „jeden za všechny, všichni za jednoho“, podložené maratonským sebeodříkáním a radostnou dřinou, je základem skutečné týmovosti. Posiluje identifikaci a prohlubuje vzájemné vztahy mnohem víc než jen symbolické tričko (které mimochodem letos poprvé v krajském kole Juniorského maratonu pro učitele nebylo). K tomu jako dodatek něco nevoňavého, neboť samochvála smrdí: není učitel-maratonec vzorem pro vytváření vzorů dnešní mládeži?

Závěrem dva návrhy na zatraktivnění Juniorského (lépe: středoškolského) maratonu a posílení prvku týmovosti.

Za prvé: možnost – ne povinnost! – zapojit jednoho učitele (nebo učitelku) dané školy, bude-li mít zájem a lepší výkon než student (studentka). Tak jako tak se totiž závodu účastní jakožto doprovod, tedy pasivně, což je myslím škoda (no a pak by jakožto člen štafety dostal to tričko, že).

Za druhé: vytvořit v rámci pražského maratonu zvláštní kategorii středoškolských týmů, kterou by tvořil součet času školní štafety a času učitele této školy. To by se pak zahraniční zájezd – nebo jiná hodnotná týmová cena – ani nemusel losovat…